Obchod

Tím časem, co venku na trhu se vybíralo, smlouvalo a uzavíralo, tlačilo se v tržní úřadovně vždy hojně lidí, kteří diktovali o prodeji a koupích, jak předepsáno bylo, do protokolu podrobné údaje a vyžadovali si potřebných průkazů. Na náměstí zatím vozové hradby zvolna řídly. Vozkové, kteří prodáno měli, odjížděli, proplétajíce se, jak jen možno bylo, řadami neuvol-něných ještě povozů a rozjížděli se po městě, buď aby prodané zboží na místo odvezli aneb aby, když rozebráno měli, u různých velkoobchodníků nakoupili a naložili pro svoje venkovské zákazníky, kupce, kramáře a hostinské různého zboží. Venkovští detailisté tehda jiným způsobem než prostřednictvím „formanů" zboží na venkov nedostávali. Co venkovanům ze vzdálených krajů na obilí a vůbec sutém zboží zbylo, složeno v tržním úřadě anebo u spolehlivých podom-ků velkých zájezdních hostinců.
Když nahoře od svatého Václava ke bráně obchody končily, začínal trh dole, na dolejší části náměstí. Zde byly kupujícím obecenstvem skoro jenom ženské, as jako nyní v tržnici, hospodyňky a kuchařky, kteréž si pouze pro denní potřebu opatřovaly, čeho jídelní lístek právě vyžadoval, zvláště zeleninu, brambory, mák, sušené ovoce, houby atd. Zvláštní trhový odbor tvořili chlebaři a chlebařky, pecnáři pražští i venkovští; tito zaujímali přední část tržiště celými barikádami velkých pecnů chleba bílého a černého, vysokého a nízkého, soleného i nesoleného, kmínovaného i nekmínovaného. Chlebaři měli zvláštní privi-lej, že směli na trhu „sedět" až do několika hodin s poledne, kdežto ostatní prodavači udeřením dvanácté se svým zbožím musili zmizeti.
Než ještě tržiště Koňského trhu se vyprázdnilo, začala dopolední promenáda novoměstského a staroměstského elegantního světa. Promenovalo se na té straně, jež podle výroční doby byla příjemnější, ale ne výše než k bodu, kde náměstí příkřeji začíná stoupat — dále se nikdo nenamáhal. Příkopy tehda ještě v módě nebyly, aspoň co se týče procházek, tím méně pak Aleje.

Trhy

O páté hodině ranní byl již trhový ruch v proudu. Tou dobou byly už na místě dlouhé řady povozů, osvětlených v zimních měsících velkými svítilnami a kahanci nebo lojovými svíčkami. Na znamení, že trh začíná, vztýčena u svatého Václava a tedy nedaleko tržní kanceláře plechová tržní vlajka jakožto znak předepsaného soustředění. Vlajka byla záhy obstoupena vozovou hradbou. Tržní řád předpisoval, aby se vozy rozestavily rovně několika řadami od vlajky ke bráně, a předpisu toho musilo býti přísně dbáno. Ale venkovské košatinové vozy manévrují ztěžka a tak stávalo se pokaždé, zejména na místech pro tržbu výhodnějších, že se srazil veliký chumáč vozů, z nichž mnohé nemohly a jiné nechtěly se hnouti z místa, jež byly zaujaly. Ale pohromadě takto zůstati nesměly, a proto přicházeli kvapem tržní úřadníci, proplétali se mezi vozy, dávali rozkazy, kam který vůz má couvnout, popojet nebo se postavit; vozkové pak odmlouvali, pokřikovali na sebe a hulákali na potahy, koně řehtali, voli bučeli, tržní strážníci nadávali a proklínali, brali koně za uzdy a voly za rohy, hrozili neochotným nebo vzdorovitým vozkům autoritou tržního úřadu aneb dokonce i postrach šířícím jménem státní policie a uváděli takto po dobrém i po zlém do chaosu žádoucí pořádek. Konečně byly vozové řetězy seřaděny, spory o místa uklizeny a začal trh. Kupci všeho druhu: hokynáři, drožkáři, fiakristé, stravova-telé z hostinců a veřejných ústavů, kantýnáři z kasáren, kuchaři atd. hrnuli se odevšad s vozíky nebo luhy a služkami, s nůšemi a koši, vpadali do vozo-ých kolon, rozbíhajíce se v nich jako voda ve stružkách anebo rtuť ve štěrbinách. Tržní úřadníci zatím procházeli, pátrajíce kárným zrakem, nepracují-li kde překupníci, kteří byli tehda na ranních trzích stíháni jako na hranicích pašeráci. Nad vozovými hradbami vlnil se temný šum lidských hlasů jako při rojení včel nebo jako hukot opodál se valící rozvodněné řeky; dole pak mezi řadami vozů prováděly se obchody poměrně dosti rychle, neboť trhové zápasiště bylo vyhrazeno menším kupcům jenom do deváté hodiny. Pak přicházeli „velcí kupci", sládci, vinopalové, obchodníci s obilím, velcí povozníci atd., kteří nakupovali celé náklady ječmene, žita, ovsa atd. a dávali je odvážeti do svých závodů nebo skladišť. Avšak dlužno vytknouti, že se zde na hořejším trhu vůbec jenom většími měrami prodávalo a kupovalo, celé náklady nebo značné jich části, kopy zelných hlávek, pytle mrkve, kolníku nebo turínu, korce hrachu nebo čočky atd., kdežto zcela drobnému trhu dolejší část Koňského trhu byla vyhrazena.

Dvě náměstí

Koňský trh nazván byl již od roku 1848 Václavským náměstím, ale staré jméno jeho panovalo stále v ústech lidu i v novinách, kteréž jenom tak někdy nové označení v závorkách uváděly. Starší lidé zapomínají se dosud rádi, říkajíce, že byli na Koňském trhu místo na Václavském náměstí. V letech padesátých jsme náměstí tomu vůbec jinak neříkali.
Koňský trh vypadal tehda trochu jinak, než vypadá nyní Václavské náměstí. Především bylo po jeho obou stranách méně vysokých domů a náměstí zdálo se tedy širším, než se nám jeví nyní. Stromů na něm žádných nebylo. Uprostřed, tedy v ose náměstí, stály v řadě za sebou tři kamenné kašny s vodomety a dvě sochy: svatého Václava a svatého Jana Nepomucké-ho. Svatý Václav stál v středu náměstí, svatý Jan blíže k východnímu konci, jejž uzavírala Koňská brána s hradbami. Jezdecká socha svatého Václava, zhoto-

vená v 17. věku, stávala dříve na kašně u Svatého Jindřicha a stojí nyní na Vyšehradě. Také socha svatého Jana zdobila dříve jakousi kašnu. V oktávách obou zemských patronů konaly se u těchto soch večerní pobožnosti s podobným osvětlením, jaké dosud bývá v oktávě svatého Jana Nepomuckého na Kamenném nebo Karlově mostě. Před sochou svatého Václava slouženy roku 1848 několikráte latinské i slovanské mše pod širým nebem, zde bývalo pak v letech šedesátých středisko různých národních slavností (svěcení spolkových praporů apod.), jakož i ohnisko politických demonstrací, jež buď odtud vycházely, aneb zde vrcholily.
V letech padesátých, za tuhé vlády absolutismu, bylo zde také ohnisko pražského života, ale docela jiného. Koňský trh byl tehda ještě skutečným tržištěm a spolu oblíbenou promenádou takzvaného „lepšího" obecenstva. Hlavními trhovými dny byly úterý a sobota. V tyto dny bývala hořejší část Koňského trhu hlučně oživena již dávno před svítáním, zejména v zimních měsících, kdy teprve v pozdějších hodinách se rozednívá. Na prostoře od sochy svatého Václava až ke bráně konal se hlučný trh na obilí, brambory, zelí a jiné plodiny, jež sem venkované přiváželi na košatinových, obyčejně také plachtami krytých vozech. „Formani" tito musili býti o čtvrté a nejpozději o páté hodině u brány, u akcízu, aby se zavčas dostali na trh; z toho plynula nutnost, aby buď celou noc jeli, anebo, jestli nablízku sídlili aneb kdesi před Prahou nocovali, záhy po půlnoci vstávali a zapřáhali.

Požár

A pražských upomínek na rok 1858 dlužno ještě uvésti velký požár či — lépe řečeno — velké požáry, jejichž obětí se staly Lodní mlýny pražské. Dne 25. prosince před šestou hodinou večerní propukl v krajním rohovém mlýnu hořejších Lodních mlýnů u Žofína oheň a zakrátko byla celá řada těchto veskrze dřevěných budov v plamenech. Šestl mlýnů shořelo až k vodní hladině a kromě nich vyhořely ještě dva ke mlýnům patřící domy na břehu řeky a dvě střechy musily býti strhány. Byl to požár obrovský a záře z něho sálala tak veliká, že až sedm i více mil za Prahou venkovské obce poplašeny byly domněnkou, že hoří u nich v sousedství. Jiskry, hořící kusy dřev a všeliké škváriy žárem spečeného a také ještě hořícího zrní lítaly daleko kolem, například až do Spálené ulice. Požár trval celou noc a po celý následující den se ze spáleniště ještě kouřilo. Ježto shořelé dřevěné mlýny obydleny nebyly, neslíil se oběti živlu žádný lidský život. Jak požár vznikl, nebylo zjišlěno; tvrdilo se, že jenom z neopatrnosti. Avšak tomuto tvrzeni přestalo se namnoze věřit, když dne 30. prosince zrána o půl třeli hodině v téže skupině mlýnů, v takzvaných dolejších l.oděckých mlýnech, nový velký požár propukl a zase několik mlýnů úplně zničil. Těmito dvěma požáry byly spáleny dvě první řady mlýnů žofína a zůstala jenom třeli řada, takzvaných Štlkovskýclt mlýnů. Z dolejších Loděckých mlýnů zbyl jenom pevný kamenný mlýn Vávrův č. 233. 7M vyhořelé v prosinci 1858 některé dřevěné mlýny vystaveny mlýny kamenné, kteréž před několika lety z hladiny vltavské smeteny byly úpravou vlttrvského ramene na východní straně Zojina a stavbou svalovojlěšského nábřeží.

Příkopy

Ferdinandova třída nazývala se dříve Nové aleje a obdržela své nynější jméno teprve roku 1864; východní část její, od Perštýna až k Perlové ulici, nazývala se Staré aleje nebo prostě jenom Aleje. Zde stálo dosti široké stromořadí, dvě řady starých kaštanů, s červenými mramorovými lavicemi, ale beze vší trávníkové nebo květinové výzdoby. Jízdní dráha vinula se po straně Platýzu. Toto stromořadí vadilo sice silně obecnému ruchu, hlavně vozbě, a nebylo ani zvláště malebné, ale těšilo se takové oblibě Pražanů, že nové zastupitelstvo, když roku 1862 o odstranění aleje se bylo usneslo, opravdové rebelie se obávalo a z opatrnosti věc tak zařídilo, že stará alej jedné škaredé, tmavé noci z povrchu zemského zmizela a Pražané ráno s úžasem zírali na získaný prázdný prostor.
Na této části Ferdinandovy třídy nestala se od let padesátých žádná jiná změna, než že na rohu Perlové ulice zbořen starý jednopatrový neúhledný dům s hostincem U Lemonů. Dům U Lemonů byl na počátku let sedmdesátých zbořen a na jeho místě postavil pan Emanuel Kittl — otec proslulé pěvkyně Emy Destinové — nynější vysoký dům, v němž dlouho sídlo měla Hypoteční banka Království českého. Ovocná ulice byla v letech padesátých až do let sedmdesátých co do výstavnosti velmi chatrná; ze jména jižní řada domů skládala se z ohavných jedno-a dvoupatrových baráků výstavnosti tak primitivní, že na některých ani žádných řims, žádných oblouků nebo stříšek nad okny nebylo, nic, zhola nic než jenom čtverhranné, malými tabulemi zasklené díry. Tato řada byla dle obecného soudu a přání určena k vykoupení a zboření, aby zmizel těsný průsmyk z hlavní pasáže pražské a na jeho místě aby se roz-stoupilo vzdušné Jungmannovo náměstí. Proto způsobilo trapné překvapení, když barák číslo 763 zbořen byl a na jeho místo postavena malá babylónská věž (nyní č. 6), což bylo ohlášením definitivního rozhodnutí, že Ovocná soutěska na nedohledné doby zůstane zachována, aby zde veřejný ruch stále byl omezován a tísněn . . .
Od konce Ovocné ulice hledíme přímou čarou dále až tam, kde masivní empírové průčelí celnice rozhled uzavírá — přes ulici, které se zastará říkalo Příkopí. Staré Příkopí nazváno roku 1839 ke cti bývalého nejvyššího purkrabí pražského hraběte Františka Kolovrata Libštejnského Kolovratskou třídou a jmenovalo se tak až do nejnovější doby, kdy z bývalého Příkopí a lidového pojmenování Příkopy uděláno Na Příkopě.
/S. Heller/

Od Vltavy k Prašné bráně 2

Naproti Františkovu pomníku, ale blíže ke mlýnům, býval na Vltavě při nábřežní zdi z trámů a prken sbitý plovoucí mlat, na němž v teplých měsících zástup dělníků v drevácích mlátíval obyčejnými cepy mokré potištěné nebo vůbec barvené kartouny. Voda tekla nízko přes mlat, takže vymlácená barva ihned mizela a nepotištěné části kartounů čisté zůstávaly.
Zabloudiv v myšlenkách na staré, jak se tehda říkalo a psalo, Františkovo nábřeží, vzpomínám, jak v letech padesátých vypadalo nejbližší sousedství jeho a Řetězového mostu na této straně. Na místě, kde nyní stojí Národní divadlo, byl prázdný prostor, byla čtverhranná prohlubeň, jejíž rovné, travou porostlé dno se prostíralo v rovině nynější Divadelní ulice, tedy několik metrů pod nábřežím a nynější Ferdinandovou třídou. Prohlubeň byla obehnána nahoře do pravého úhlu, na sever a proti řece silným dřevěným zábradlím. Na jižním konci prohlubně stála nepatrná kamenná budova, ve kteréž byl hlavní sklad soli, pročež se také budova ta obecně nazývala solnicí. Ža solnicí směrem k vojtěšské čtvrti stály tři pěkné kamenné domy s průčelím na řeku a s chodníky už v úrovni nábřeží. Na místě solnice zbudováno roku 1862 Prozatímně divadlo, jehož později, roku 1882. použito bylo zároveň s řečenými (Wolfovými) domy

ku prodloužení budovy Národního divadla a k rozšíření uličního volného prostoru za ním. Tento přístavek Národního divadla liší se nápadně, ba skoro ne-architektonicky od prvotní budovy Národního divadla: fasáda jeho není kvádrová, nýbrž pouze omítková, a na stupňovaných střechách je znáti, kde bylo Pro-zatímné divadlo a kde stály shora dotčené domy.
Na místě, kde nyní stojí palác hraběte Lažanského s kavárnou Slavií, zela podobná čtverhranná, hrubým zábradlím obehnaná prohlubeň jako naproti u solnice. Prohlubeň ta zaujímala jenom prostor nynějšího paláce a její travou porostlé dno bylo posázeno koly neboli tyčemi k napínání provazů a sušení prádla. Kdo z kolemjdoucích neměl nic hloupějšího na práci, díval se letní dobou, jak tam podkasané statné děvy a ženy rozvěšovaly košile, spodky a povlaky peřin ve Vltavě čistě vymáchané, nebo pozoroval, jak rozpustilý vítr prádlo to do komických balónových útvarů nafukoval a služkám vlasy neurvale čuchal. — Také na místě, kde stojí nyní celý palác české spořitelny, byl až do roku 1858 prázdný prostor, jejž zčásti jenom zaujímala Ellenbergrova cihelna a vápenka; i zde sušívalo se prádlo, vyklepával se polštářovaný nábytek a proháněli se psi z celého okolí. Zimního času stávaly tu obrovské boudy Kreuzbergova zvěřince nebo všelijakých panorámat, kabinetů a muzeí, jimiž uliční fronta „malebně" bývala doplněna. Stavba spořitelního paláce zahájena roku 1858 a dokončena roku 1861. (Roku 1905 byl spořitelní palác rozšířen po zboření dvou ještě nových sousedních domů až k Divadelní ulici.)

Od vltavy k prašné bráně

O pražských ostrovech není lze z té doby mnoho vypravovat. Žofínu říkalo starší obyvatelstvo tehda (až do šedesátých let) stále ještě Barvířský ostrov, či vlastně Fárberinsel, ačkoliv ostrov ten již roku 1838 dostal jméno Žofína. V zimě byl sál tohoto ostrova, největší v Praze, ohniskem masopustního života, ale v létě byl ostrov slabě navštěvován, a to jenom lidmi, kteří vyhledávali klidného zátiší. Více navštěvovány byly ostrov Střelecký a nejvíce Štvanice neboli Velké Benátky. Každý z těchto ostrovů měl již tehda svoje obecenstvo a svůj způsob zábav. Vojenské hudby bývaly na všech vzácností. Za obyčejných dnů bývalo i na Střeleckém ostrově (který se dříve nazýval Malé Benátky) idylické ticho; proto konal jsem tam letního času odpoledne nejraději svoje školní „studia", při nichž jsem hůlkou do písku kreslíval geometrické figury a algebraické formulky. Také v malém parčíku u pomníku císaře Františka jsem svoje školní úlohy časem louskával.

Ženci

Nám studentíkům býval za onoho času lítaným zjevením příchod venkovských sekáčů do Prahy jakožto znamení, že konec školního roku se blíží. (Školní rok končíval tehda dnem 31. července.) Každého roku totiž přicházeli kolem 10. července z venkova do Prahy sekáči a ženci, aby se tu pro bližší i vzdálenější obce v okolí pražském pronajímali. Shromažďovali se hlavně na Staroměstském náměstí u sochy Panny Marie. Ti sekáči pak, kteří buď u sochy již místa nenalezli, aneb před slunečním žárem schovati se chtěli, uchybrvali se do podloubí nebo do arkády před Týnským kostelem nebo kamkoli jinak nablízku do chladného stínu. Přicházeli sem otcové s celými rodinami a bývalo vždy zajímavé poílívání na skupiny těch osmahlých venkovanů, nad jejichž hlavami se ve slunečním jasu blýštěly ostře nabroušené kosy. Sekáči a ženci ček(di tu klidně a napohled docela spokojeně, až se. statkáři dostaví a je do práce najuunt. Nečekáindi zpravidla dlouho a odcházeli -vesele do práce, která se u Prahy lépe platila než v kraji, kdež tehda bývalo pracovních sil nadbytek. Jaká změna udala se od těch dob v našich společenských a zejména v dělnických poměrech!

Mládež 2

Mariánské hradby za hradčanským zámkem byly tou dobou velkolepým rejdištěm a hříštěm drobné i odrůstající mládeže. Tam uchylovali se, když prázdno bylo, žáci hlavních a také nižších středních škol k různým hrám, zvláště k míčovým, z nichž nejoblíbenějšími byly palestra, rohy, velký a malý pasák. Ano, na Mariánských hradbách: tam byla volnost, tam byl obrovský prostor, tam byl čistý, svěží vzduch, tam byl učiněný venkov! Chůvy s dětmi, provázené úslužnými vojíny, postrkovaly tu vesele své vozíky nebo cvičily svěřence své v chůzi a útěku, starší ženy sedaly ve skupinách na obrubách trávníků, pletouce punčochy nebo spravujíce dětské prádlo a dozírajíce přitom na proháňky své mládeže, dále, stranou od žen a dětí, hráli pražští kluci oblíbeného špačka, jemuž říkali také tyčkrle, a střední pruhy hradebního pozemku zabírali jsme my „studenti" se svými míči. Pražáci říkali míči tehda pulmič, což bylo zkomolenou staženinou dvojjazyčného označení ball-míč. Takovýmito dvojjazyčně „rovnoprávnými" slovy se tehdejší pražská čeština zrovna hemžila.
Však nejenom nahoře na Mariánských hradbách, nýbrž také dole, pod nimi ve hradebních příkopech, scházela se mužská mládež k veselým hrám, jako vůbec v příkopech podél hradeb na všech místech, jež nebyla nějakým zvláštním účelům vyhrazena. Ale užívání hradebních příkopů bylo i mládeži možno jenom v suchých měsících letních a na počátku podzimu, ježto byly příkopy tyto jindy plny buď sněhu, vody nebo bahna.
/S. Heller/

Mládež v praze

Mládež, pokud nebyla vázána na starší promenující obecenstvo, zdržovala se v době koncertů nejraději na Koňské bráně anebo na obrovském asfaltovaném mostě nad státním nádražím. Tímto nádražím byly totiž hradby značnou měrou přervány a mezera takto vzniklá byla řečeným mostem překlenuta, takže se od Nové brány po hradbách přes státní nádraží volně přecházelo k bráně Poříčské. Státní nádraží bylo zřízeno roku 1845 za jediné léto a dne 4. srpna 1845 přijel sem první vlak od Vídně; dne 20. srpna téhož roku byla celá státní dráha přes Olomouc do Vídně veřejné dopravě odevzdána a dnem 21. srpna v pražském nádraží slavnostně posvěcena. V letech padesátých přicházelo tedy do Prahy z venkova ještě velmi mnoho lidí, kteří nikdy ještě neviděli žádné železnice, žádných nádraží, lokomotiv a vagónů, a v samé Praze bylo na tisíce těch, kteří ještě nikdy po železné dráze nikam nejeli. Bylo tedy přirozeno, že u zábradlí mostu nad státním nádražím zejména v odpoledních hodinách vždy bývalo hojně diváků, kteří ty proháňky strojů s mohutnými trychtýřovými komíny, vagónů a vlaků s velkým zájmem sledovali. Široká střední plocha mostu pak byla milým a pohodlným rejdištěm bujaré mužské mládeže. V dobách mimokoncertních byly hradby navštěvovány hlavně dámami, jež se tu zaměstnávaly čtením nebo ručními pracemi, dále chůvami s malými i odrůstajícími dětmi a staršími pány, ve všech dobách dne pak mladými pány a slečnami, kteří si sem dávali dostaveníčka. Také studenti přicházeli s knihami a přednáškovými sešity.

Nová brána

U Nové brány stál na hradbách pomník (lev s českou korunou), postavený roku 1852 na památku vojáků, kteří v letech 1848 a 1849 v Uhrách a v Itálii na bojištích padli. Tento pomník stojí nyní v sadu před Městským muzeem na Poříčí. Promenády na hradbách jsou jednou z mých nejmilejších upomínek na bývalou Prahu. Veselý, radostný šum, v němž o koncertních dnech proudily zástupy svátečně vystrojeného lidu od brány k bráně, any kvetoucí lípy vzduch sytily rozkošnou vůní a hří-mavá vojenská hudba mysl mladého lidu plnila jásotem, byly mojí největší pochoutkou zejména v parných měsících školního roku.
Před kavárnami Bohemií a Weissovou, jež stály na dvou širokých, silně ven z hradeb vystupujících bastionech, byla pískem vysypaná a květinovými záhony vroubená prostranství s lavicemi a sedátky pod stinnými stromy. Zde sedali za příhodné povětrnosti kavární hosté a kochali se mezi četbou a hovorem vyhlídkou na nejbližší okolí Nového Města. Byl-li koncert, nebylo často lze dostati místa. Kdyby byly měly kavárny pětkrát tolik místa, o koncertních dnech byla by všechna bývala obsazena. Takto však bylo jenom nepatrnému zlomku přibyvšího obecenstva možno do kavárních rondelů zasednouti, kdežto všechno ostatní množství od hudby k hudbě se procházelo a i takto dosti příjemně odpolední volnou dobu trávilo. Pod každým stromem promenády stála dle tehdejšího způsobu lavice z červeného mramoru, ale na těchto lavicích sedali často jenom prodavači cukrovinek, pečiva, ovoce, květin nebo příhodných hraček pro děti.

Brány

Dosavadní Bruska byla z hezčích a veselejších bran pražských; nejšerednější byly Žitná, Nová, Poříčská a Újezdská. Roku 1858 zatarasena stará Poříčská brána, jež stála při samém ústí ulice Na Florenci, a postavena dále na sever, v ose nynější jízdné dráhy elegantní vysoká brána románského slohu v podobě triumfálního oblouku se třemi průjezdy; později zazděna stará Újezdská brána, jež stála dále nalevo od nynější jízdné dráhy, a postavena na konci kasáren nová, lehká a štíhlá kamenná brána podobného asi tvaru jako na Poříčí. Přede všemi branami stály (zvenčí) domky pro vybírání potravní daně a mýta. Brány se večer o desáté hodině zavíraly a povozy s nákladem musily nocovati venku. Pěším chodcům se postranní branky do jedenácté hodiny noční za poplatek otevíraly.
Od Poříčské brány až ke Slepé bráně byly na hradbách úpravné, vzdušné, stromovím a kravinami osázené procházky, jež zejména v letních měsících pražským obyvatelstvem přehojně byly navštěvovány. Na této části hradeb byly až do roku 1827 holé pastviny; touto dobou dal je tehdejší purkrabí hrabě Karel Chotek upraviti na způsob bulvárů v jakési parkové promenády, jež ihned takovou přitažlivost osvědčily, že postaveny záhy na bastionech mezi Novou a Koňskou branou dvě prostorné kavárny, kdež letní dobou třikrát do téhodne hrávaly vojenské hudby. Za těchto koncertů procházely se od Nové brány ke Koňské a dále ještě až k Žitné bráně sta, v neděli a ve svátek vždy tisíce vesele hovořícího lidu.

Hradby a brány

Praha byla za onoho času obehnána pevnostními hradbami, jejichž zbytky dosud viděti lze na Vyšehradě, na Letné (takzvaný 19. bastion) a u Bruské brány směrem k Dejvicům. Záhy po ukončení třicetile,
války nařídil císař Ferdinand III., aby na místě bývalých věžatých zdí, jež Nové Město a Malou Stranu obmykaly, vystavěny byly kolem dokola hradby nového způsobu, ale toto dílo dokonáno teprv za jeho vnuka, císaře Karla VI. Přitom proměněn Vyšehrad v citadelu. Podél těchto hradeb vinuly se na zevní jich straně kolkolem hluboké a široké hradební příkopy, jež na slunných stranách, tedy od Poříčské brány až ke Slepé bráně na hořejším konci Ječné ulice, na svém dně posázeny byly morušovými stromy. Ovoce těchto stromů prodávalo se v pozdním létě na Ovocném trhu a na místě samém, v příkopech. Odtud brali také první pražští pěstitelé bource-hedváb-níka potravu (morušové listí) pro svoje housenky.
Vstup nebo vjezd do Prahy byl možný toliko bra námi, jichž bylo osm: Vyšehradská, Žitná, Koňská, Nová, Poříčská, Bruska, Strahovská a Újezdská. Vyšehradská brána, jakožto brána pevnostní, vzrostla časem na tři dosud trvající brány a dostala tvar docela zvláštní. Ostatní brány byly všechny nízké a podobaly se krátkým tunelům. Střední, vyklenutou dutinou projížděly povozy, po obou pak stranách byly úzké pasáže pro pěší lid, jak dosud vidno na Brusce. Nejvyšší a nejdelší z těchto osmi bran byla Koňská, í jež uzavírala nahoře Koňský trh, nynější Václavské , náměstí; ona měla tři do tupého úhlu lomené tunely, velký, na obou stranách pískovcovými kvádry obloze nv portál a nahoře silná kamenná zábradlí. Tuto podobu obdržela Koňská brána roku 1832. Z temene Koňské brány byl na Koňský trh malebný pohled jako nyní z prvního patra muzejní budovy. Ostatní
brány byly neúhledné, ba lze říci šeredné, nic jiného než černé a tmavé, do hradeb jako vyvrtané díry.

Praha krásná

Bylo mně první dni úzko, teskno, smutno. Náladu ;u nepřekonaly ani Hradčany, kam jsem se obden chodíval kochat pohledem na Prahu, ani dějinné památky, jež jsem si v různých částech města prohlížel. Nejraději bych se byl sebral a utekl zpět do svých krkonošských hor, kde jsem byl domovem, nebo do Krakova, kde jsem ukončil gymnasium.
Nastaly přednášky na universitě; počal jsem se stýkat se soudruhy ve studiích. Ale i ti mne odpuzovali. Obecně se myslí, že počátek let šedesátých předešlého století byla doba nadšení a romantického blouznění. Ale dech romantismu vál jen v literatuře, nadšení tryskalo jen z úvodníků a ze zpráv českých deníků. Tehdejší universitní mládež nebyla proudy těmi valně dotčena. Přemnoho jich cítilo sice vlastenecky, ale bez zvláštního vnitrného vznětu, bez zvláštní duševní potřeby. Vlastenectví bylo pláštěm na ně jen nahozeným; nosili je na sobě, jako nosili své čamary a formanské klobouky. Převážná většina tonula v chudobě, vyčerpávala svůj mozek i své síly v úmorném vyučování bohatších synků a měla jediný životní ideál: mít brzy „službu". /A. Stašek/

Praha

Několik dní před svatým Václavem roku 1861 sp;i třil jsem poprvé Prahu, kam jsem přijel studovat práva.
Skutečnost zůstává vždy za ideálem, ale u mne kulhala na obě nohy tisíce honů za představou, jakou jsem si činil o hlavním městě našeho království.
Caput regni činila na mne dojem zdrcující. Při-šel-li jsem do lepšího krámu na hlavní ulici a oslovil po česku, sotvaže mně pohrdavě odpověděli, sotvaže mne obsloužili. Octl-li jsem se v nějakém hostinci, třeba jen nižšího řádu, slyšel jsem samou němčinu i od řemeslníků a nepatrných obchodníků. Mluvil-Ji někdo po česku, pletl do toho nejen německá slova, ale celé německé věty. V hlučném lomozu ulic byly české zvuky porůznu roztroušenou vzácností. V kavárnách, o nichž jsem tolik slýchával, schovával se český hovor do nejzadnějších místností, aby nečinil pohoršení.
Ptal jsem se několik neděl sám sebe, kdeže je česká společnost, kam chodí literatura, kde burácí naše politika a její vzdor?
Viděl jsem sice po ulicích něco mladíčků v nevkusných čamarách (nosil jsem také takovou) s hroznými formanskými klobouky, z nichž dozadu visely černé třapce, v modrých vestách, posázených od krku až k pasu žlutými mosaznými knoflíky, a s holemi, jejichž rukojetí byla ocelová sekyrka; slyšel jsem také přes tu chvíli za sebou i vedle sebe malé hochy dráte-níčky, jak žebrají: „Mladý pánko, darujou mně krej car, já jsem také Slovan"; ale to přece nemohlo být jádrem české společnosti.

Další dojmy

V době té viděl jsem Prahu, která již tehda byla cílem mých dětských tužeb, jen dvakráte. Poprvé přijel jsem tam s otcem jako hoch čtyř nebo pětiletý asi v roce 1850 neb 1851. Přibyli jsme po státní dráze od Kolína na nádraží v Hybernské ulici, a byl to zvláštní dojem, který mne tam uvítal. Když vlak stanul, vstoupilo několik uniformovaných úředníků a šlo vagóny, které byly tehda průchodní, avšak jinak stavěné než nyní — prohlížejíce cestovní průkazy cestujících. Bylo to v době passierscheinů a Praha nalézala se v stavu obležení, který tu již v květnu roku 1849 byl prohlášen.
Pamatuji se ještě dobře, jak jsem se zděsil těch cizích, dosti neomaleně si počínajících zřízenců, jichž jednání jsem nechápal a kterým jsem nerozuměl, neboť mluvili jen německy. Chápal jsem pouze dle tónu řeči, že to, co mluví, není ani zdvořilé, ani přívětivé. Ale zděšení mé dostoupilo vrchole, když se pojednou z některého vozu ozvalo hlasité zavolání „Patrol", rozléhající se za náhlého utišení pod širou střechou rozlehlého perónu, a když se vzápětí z nádražní budovy vyhrnula vojenská hlídka v plné zbroji a hned nato odváděla ve svém středu neznámého člověka.
Své zmatené, nejasné a prapodivné dojmy další z této i z pozdější své návštěvy Prahy zde líčiti nebudu a řeknu jen tolik, že od té doby se mi stala naše matička městem z pohádky, plným zámků a věží, plným báječného života, a že jsem si ji v bujné fantazií své obydlel samými králi, princi a princeznami. To zahalilo mi sice příhodu na nádraží, ale jak viděti, nesmylo ji z mé paměti.

První dojem

Roku 1854 uviděl jsem na počátku měsíce září poprvé Prahu. — To byla pro devítiletého hocha událost veliká! Proto utkvěla mi ta zajisté zajímavá cesta v paměti jasně do nejmenších takřka podrobností. Byl jsem svrchovaně zvědav, jak asi vypadá ta Praha, o níž jsem tolik čítal a tolik vypravovati slýchal, a ježto jsem v mladistvé fantazii očekával mnoho velkého, skvělého a krásného, byl jsem velmi zklamán. Mně se Praha naponejprv rozhodně nelíbila.
Od staršího bratra slýchal jsem, že jsou v Praze domy skoro veskrze takové, jako je vlašimský zámek, že jsou tam velkolepé kostely a nádherné paláce se zahradami a stinnými parky, krásné kamenné kašny s vysoko stříkajícími vodomety, ulice hladkými kameny dlážděné, každého dne metené a večer bohatě osvětlené, lidé stále svátečně oděni a tak dále. Očekával jsem tedy cosi jasného, zářného, skvělého, a zatím uvítalo mne od Krče počínajíc děsné, rostlinstva prosté okolí pražské, obstupující holými vrchy jakési mně nepochopitelné moře hnědého, líného, či vlastně zcela nehybného kouře, z něhož na severozápadní straně ve velké výši věž s kostelem a nějaká nadmíru táhlá budova nejasně pronikaly; na silnici zástupy zaprášených a umazaných dělníků, mlékařské vozík)

psy tažené, tu a tam nějaký vůz se smetím nebo hadry a hnojem . . . potom Pankrác s jedinou řadou chudobných domečků, dále pak pošmourné hradby a tři nevlídné vyšehradské brány, tehdejší špinavý Vyšehrad se svými neúhlednými baráky a chatrná, táhlé návsi podobná Vyšehradská třída. Teprve pohled na věže kostela svatého Jana na Skalce a protější kostel emauzský mne trochu vzrušily, ale dojem ten zkazila mi zase tehdejší hanebná, neobyčejně příkrá silnice od Trojické ulice vzhůru na Slovany, po které se i náš téměř prázdný vozík namáhavě do výše drápal. Pro tento u nás na venkově pověstný kopec jezdili všichni ovesnáři a „husáci" našeho kraje raději velkou oklikou, přes Michel a Nusle, Žitnou branou do Prahy. Nyní je ten svah značně srovnán . . .
Následující den začal slunným jitrem a tu se mi již Praha lépe líbila. Když pak jsem zdáli i zblízka uviděl Hradčany a seznal přední pražské kostely, byl jsem již s Prahou docela smířen. Největší a nejlahodnější dojem ze všech pražských budov učinil na mne kostel svatého Mikuláše na Malé Straně, zejména jeho vnitřek, a tento dojem utkvěl ve mně trvale, takže dosud tento kostel považuji za nejskvostnější stavitelskou památku naší královské Prahy ... Po několikadenním pobytu odejel jsem s matkou zase domů a opouštěl jsem Prahu rád, navzdor všemu velkému a novému, jež jsem zde byl uviděl; ale venku začal jsem zase na Prahu toužebně vzpomínat, a když pak jsem po dvou letech do Prahy na studie poslán byl, jel jsem už rád a těšil jsem se na pobyt zde.

Obrázek prahy

Tak třeba zrovna takhle vypadala stará praha.

Předmluva 3

Jednotlivé oddíly a kapitoly naší knížky mají připomenout a vykreslit běžné a nejběžnější věci a události, které často připadají tak samozřejmé, že zůstávají mimo pozornost. Zůstávají mimo obzor historie, jež má na mysli spíše zákonitosti dějinného pohybu, i mimo obzor románů, povídek a veršů, jež si všímají především lidského srdce, lidských vztahů a lidských činů. Nás ovšem také zajímá, jak lidé trávili všední a sváteční dny, jak se oblékali a bavili, jak se přestavovaly ulice, po nichž chodili, a domy, v nichž bydleli, nás ovšem také zajímá, jak vypadaly školy, jak se platilo a cestovalo, jak fungovala pošta, jaké figurky nebo písničky charakterizovaly dobu. Čas od času se rádi vracíme třeba ke starým a neznámým fotografiím a listujeme v zažloutlých novinách a časopisech. Nikoliv proto, aby se sentimentálně snilo nad krásnými zašlými časy, nýbrž abychom bezprostředně, v přímém doteku pocítili proměnlivost životního stylu a mentality a střídání obyčejných reálií a příznačných dobových situací. Abychom si znovu uvědomili, jak se přes ty stále trvající lidské radosti a starosti život a jeho kulisy mění.
Tyto proměny jsou zajisté zahrnuty v obrazech, jaké nám podává historická věda, a také o nich píší básníci a vyprávějí spisovatelé. Avšak mnoho podrobností zůstává pozapomenuto jako banality, ačkoliv doplňují nenahraditelně barvu a vůni minulých časů. Jestliže je nedovedeme vnímat, otupuje se také náš smysl pro barvu a vůni každého okamžiku naší přítomnosti. Tyto nenahraditelně odstíny můžeme nejspíše najít v soukromých.
dopisech, v zapadlých fejetonech a hlavně v menwárech — a to právě jsou oblasti, z nichž čerpají následující úryvky a kapitoly. Něco je vybráno ze spisů autorů známých a slavných, jako byl Neruda nebo Hálek; ale nejvíc stránek je ze vzpomínek spisovatelů, které už jinak snad ani nikdo nečte, jako byl Servác Heller nebo Ladislav Quis. Pro výběr bylo rozhodující, aby následující stránky pomohly vykreslit zajímavý obraz, jak se tehdy uprostřed století, v době tak významné, u nás žilo . . .
MILOŠ POHORSKÝ

Předmluva II

Byla to doba opravdu pozoruhodná a důležitá, roky plné rušných proměn. Je to sice čas pro nás už definitivně minulý, ale^přitom ještě živý v paměti naší kultury, poněvadž se s ním nepřestáváme setkávat, kdykoliv uvažujeme o počátcích novodobé národní společnosti a kdykoliv bereme do rukou „klasické" knihy, stále ožívající novou četbou. Uprostřed století například vyšla Babička Boženy Němcové i Erbenova Kytice. Uprostřed století najednou vyvrcholila a současně skončila životní a umělecká dráha Karla Havlíčka. Uprostřed století začínal publikovat Jan Neruda i Vítězslav Hálek a připravovali slavné almanachy. Zdaleka se sjížděli lidé, aby se podíleli na položení základního kamene k Národnímu divadlu. Uprostřed století se měnila Praha, jak se bořily staré brány a hradby a jak rostla nová předměstí, a postupně se začínalo jezdit po železnici. Rozvíjel se národní a společenský život v nových formách. A polovina století znamená rovněž mezník v dějinách politických a sociálních, neboť revoluční impuls — rok 1848 (okamžik, kdy „čas oponou trhnul — a změněn svět", jak napsal Neruda) měl vážné důsledky v celé Evropě, v tehdejším rakouském mocnářství, kde právě nastupoval císař František Josef, i v českých zemích: rychle následoval absolutismus a po něm ještě energičtější a ještě úspěšnější národní rozmach. Život v polovině století dostal takové tempo vývoje a zasáhly do něho tak silné podněty, jaké se uplatnily

teprve zase až na samém přelomu devatenáctého a dvacátého věku.

Předmluva a poděkování

Pro čtenáře, pro jejich potěšení a zvídavost, se píšou a připravují nejrůznější knížky, neboť rozmanité jsou zájmy a otázky těch, kdo hledají v četbě odpovědi, jak by mohli intenzivněji prožívat přítomnost, ty chvíle, které bez ustání přicházejí a rychle míjejí. Zdá se, že to patří mezi podmínky hlubšího a smysluplného jednání, aby měl člověk pochopení i pro svou minulost, pro to, jak generace před ním konkrétně žily a jak řešily své praktic­ké, morální, společenské nebo estetické potřeby a touhy. Aby zkrátka chápali smysl proměn a souvislostí. A tak někteří mají v oblibě odborné historické výklady a doku­menty nebo životopisy význačných osobností a přejí si poznat minulost a směr dějinného vývoje v podobě po­kud možná nejvíc autentické. A jiní zase čtou raději knížky obsahující básně, a příběhy smyšlené, v jejichž síti se umělec snaží najít a zachytit z proudu dění něco důle­žitého a zajímavého; tito čtenáři „krásné literatury" si vybírají podle svého vkusu knížky, o nichž věří, že něčím uspokojí jejich touhu ponořit se do světa básníkovy fan­tazie a obrazotvornosti nebo pobýt pár večerů ve společ­nosti románových postav, aby se seznámili s jejich osudy a myšlenkami, s jejich zážitky a pocity.

Jenže následující ktiížka, které byl dán titul Uprostřed století, nemá na zřeteli ani rozhodující zákonitosti nebo doklady velké historie, ani vlastní beletrii. V pestrém pás-

inu úryvků má oživit mnohotvárnost všedních dní jedno­ho zajímavého a významného úseku života v devatenác­tém století. Má zaznamenat, jak se tehdy v minulém století v Praze a v Cechách v soukromí i na veřejnosti žilo.

Co to je?

Uprostřed století je kniha. Hodlám jí zde zveřejnit v rámci uveřejnění množství různých knih o praze, vzhledem k tomu, že je stará třicet let, tak se snad už ani autor zlobit nebude, pokud mi na tuto aktivitu přijde.