Ferdinand V

Stařeček ten, jehož objevení nás tak zkrotilo, byl císař a král Ferdinand V., který tehda již od více let (až do smrti své roku 1875) sídlel na Hradčanech, milován od Pražanů pro svou dobrotu a dobročinnost. Tehda, tuším že dvakráte v témdni, vždy o poled-nách střídaly se v zámeckém dvoře slavnostně stráže; s řinčící hudbou a v parádním stejnokroji přitáhla nová v průvodu nesčetné mládeže — rozumí se, že jsem tam býval také — na otevřené první prostranství hradní, načež hudba odehravši tam několik skladeb sestupovala opět s vystřídanou stráží do města. Při koncertu tom bývala mřížová vrata dvorní zavřena, my drobní posluchači pak lezouce po zídce za mříží dívali jsme se k vysokým oknům prvního patra v pravém křídle zámeckém, brzo-li za některým z nich uhlídáme milého nám Ferdáčka. A milovali jsme ho ještě více, že nám s ním souvisela celá ta revoluční legenda roku osmačtyřicátého a ještě starší legenda o poslední slavné korunovaci před dvacíti a více léty, o níž nám starší lidé napovídali plno divů. Však již čas, abych pověděl o nejmilejší naší zimní zábavě. Sotvaže se blížil advent a jeho časné, nekonečné večery, počaly se tu a tam co neděli a svátek objevovati nade dveřmi různých domů, obyčejně v postranních, zastrčených uličkách, průsvitné skřínky, jako jich dosud užívají prodavači pražených kaštanů, opatřené nápisy: „Zde jsou jesle kvyděni." (Pravopis tento byl pravidlem a podávám jej tu již kvůli historické věrnosti.)