Vila

V Praze se villegiatura právě nepěstuje, ač zde máme dosti lidí zámožných, třeba ne množství dvojitých, celých, nebo alespoň polovičních milionářů, jakými se například burzovní Vídeň honosí. Praha nebývá ani za nejparnějších let nezdravá, a praktický Pražan nenahlíží, že by na blízkém venkově žil právě laciněji než v Praze. Spekulace se letních bytů také ještě nezmocnila, a málokteré z vůkolních míst jeví zevnějškem svým, že by na mnoho hostí počítalo. A často se stává, že kdo jedenkráte letního pobytu použil, není li vila vlastnictvím jeho, pro všechnu budoucnost další radosti té se odřekl. Obyčejně to bývá mladá panička, která svému muži celou zbrojnicí pomůcek dokáže, že letní byt je nevyhnutelná, nejnutnější nutnost: panička sama cítí již po delší čas jakousi churavost, která se ani popsati nemůže, dítě je očividně nemocné, barva jeho se nechce paničce nikterakž líbit, co nejnápadnější je již to, že se dítě tak často zamyslí a hlavu stranou klade.

Lufťáci

Sotvaže se pojem rozšíří, již má Pražan také zvláštní své jméno proň. Ve filologickém ohledu nebývá Pražan právě tuze výbíračný, on je spíše odvážným gymnastikem než povážným puristickým pedantem, všechny jazyky světa, od Romana čib až po medovou španělštinu, jsou mu vítaným pramenem, přivěsíku kmenu českou koncovku, a střelhbitě se rozšíří význam takový. Obyčejně je význam „přišpičatělý", a pak je Pražan hned po šťastném porodu, jako by byl bitvu vyhrál, jako bylo zoufalým Berlíňanům, když vynašli vítězným Francouzům dle lžic a vidliček na čákách jméno Lóffelgarde. Pro dnešek se nám nejedná ovšem o lidi, kteří vítězně do Prahy vtrhli, nýbrž o ty, kteří vítězně se vytrhli a odešli za krásnou, poetickou villegiaturou. A tyto šťastné smrtelníky jmenuje Pražan „lufťáky", — krásné to zajisté jméno, nechť již povstalo v lůně stověžaté matičky samé, nebo se vyskytlo někde na obrubě skvostného jejího oděvu, v krásném pražském vůkolí. „První lufťák už se přistěhoval," vypravuje venkovan o prvním, který se „na čerstvý luft" vydal, a výrazem tím pomstil se již za polovici všech svizelů, jakých mu měšťan soused od doby prvních vlašťovek až po dobu tučných husí působí.

Masopust

První sobotou masopustu začínala sezóna domácích plesů, kterýmž se mezi Němci a německy hovořící „elitou" žertovně říkalo „Kalbsschlágelball", ježto se na nich spotřebovalo — dle tvrzení pražských řezníků — obrovské množství telecích kýt. Tančilo se při pianě a míliových svíčkách nebo voskovicích. V těchto domácích plesech bylo vlastní ohnisko masopustního života zámožných tříd měšťanských a zde také zapřádalo se nejvíce milostných poměrů, jež končívaly sňatkem. Tehda ženily a provdávaly známé měšťanské rodiny své „děti" skoro výhradně jenom mezi sebou jako nyní rodiny panovnické. Jenom právníci a tu a tam nějaký lékař nebo inženýr venkovského původu dělali do této čínské zdi šťastné průlomy. Proto asi bylo v letech padesátých a šedesátých v Praze nepoměrně méně krasavic než nyní, kdy měšťanstvo již nelpí na sobě jako výlučná, uzavřená kasta, otvírajíc už ochotněji svoje brány všem (co se týče kariéry) nadějným mladým mužům městského rodu i přespolním.
/S. Heller/

Plesy

Pomeranč byl tehda ještě takřka vzácností — stál nejméně deset krejcarů. Večeřely se skoi o jenom smažené řízky a o půlnoci se pila krupovka, I*lei čito se tehda neříkalo jinak než gerstl. V konviktském sále konaly se menší plesy a pověstné reduty; větší a velké plesy pak pořádány na ?,olíně. Aby si čtenář učiniti mohl představu o rozsahu a jakosti tehdejších slavností karnevalu, budiž zde uveden z pamětní knihy žofínské restaurace seznam plesů, které se v masopustě roku 1857 na Zofíně konaly. Byly to dle časového pořadu: spolkový ples (Vereinsball, německý); první ples tanečního mistra Pohla; první reunion ostrostřelců; ples ve prospěch českého divadelního fondu; společenský ples ve prospěch nadace císaře Františka Josefa a císařovny Alžběty pro zchudlé mistry krejčovské; druhý ples tanečního mistra Pohla; druhá reunion ostrostřelců; ples ve prospěch malostranského ústavu slepců; ples právníků (Juristenball); třetí reunion ostrostřelců; ples kapely c.k. pěšího pluku barona Alemana; druhý ples ve prospěch českého divadelního fondu; ples taji nečního mistra Gorského; čtvrtá reunion ostrostřel-jců; ples c. k. šikovatelů pražské posádky a kadetů; I ples ve prospěch reorganizovaného chudinského ústavu, a nakonec ples pražských ostrostřelců.

Podle vyhlášky..

Dle definice místodržitelské vyhlášky z let padesátých, která snad dosud tu a tam ještě v hostincích zasklena visí, považovány totiž za hazardní především hry, při nichž se nerozdávají všecky karty. Na bulku to arci nikdo nevztahoval. Nejhlučněji bývalo v zájezdních hospodách, kde vozkové z venkova, ovesnáři, senaři, husáci a drůbežníci „stávali" a podvečer se svými pražskými příbuznými nebo známými hlučně se bavívali. Mám vypravovati ještě o zábavách pražského lidu v době absolutismu? Vyjma komedie za branami, národní slavnosti a pouti, které se dosud slaví, a kromě produkcí všelijakých „černokněžníků", eskamotérů, kejklířu a podobných artistů není o čem se zmíniti. Zbývají jenom zimní zábavy taneční. Taneční „muziky" prostonárodní bývaly v nesčetných hospodách jako dosud na okrajinách města. V lepších restauracích pořádány masopustní dobou taneční zábavy, kterým se říkalo „reunion", a do takových jsem časem přicházel s rodinou, u které jsem byl na bytě. Hudbu obstarával v reunionu obyčejný nějaký sextet. Muži pili pivo nebo víno, dámy a děti pak limonádu nebo cukrovou vodu. Za sklenici cukrové vody platilo se až deset krejcarů, za sklenici limonády až dvacet krejcarů. K těmto alkoholu prostým nápojům tehdejší doby přikusovaly se cukrovinky nebo pomeranče.

V obyčejných hospodách

V obyčejných hospodách a pivnicích, zejména pak v pivovarech koncertovaly harfy buď o sobě nebo s nějakým průvodem, například houslí nebo klarinetu, přičemž muzikantky a muzikanti časem také zpívali. Zpívány různé staré lidové písně, kterých je velká škoda, že zanikly, ale také ošumělé časové odrhovačky a balady obsahu víc než dvojsmyslného. Mezitím co harfa drnkala a klarinet kvílel, obcházely od stolu k stolu baby s masivními, do javorového dřeva vydlabanými necičkami plnými rozkrájených slanečků, dále obcházeli tu prodavači preclíků, roznašeči měchuřin na tabák a špiček z kozího rohu, „viřtláři", cukráři nižšího druhu atd. Síň byla vždy naplněna hustým dýmem, který stěží pronikaly plynové plameny, plápolající volně z nejprostších hořáků. Lustrem byl tehda i v lepších místnostech neboli kasinech prostý poloviční kříž z černých plynových rour. V kasinech, také jídelnami zvaných, hudba málokdy bývala. Zde sedali zámožnější občané, domácí páni a „lidé od péra" úředníci hovořili moudře nebo hloupě o nejvšednějších věcech jako v protější nebo přední místnosti a hráli šístku, někdy také bulku, ačkoli se bulka dle tehdejší definice místodržitele barona Mecséryho považovati mohla za zapovězenou hru hazardní.

Hospody, tancovačky a plesy

Praha neměla v letech padesátých žádné občanské kapely, žádného civilního hudebního sboru, žádného stálého orkestru. Od roku 1 850 činěny pokusy o zřízení civilní kapely, ale marně. Zřídily se sice dva orkestry, ale neobstály. Svobodův orkestr se záhy rozptýlil a Schaedův odešel do ciziny. V Praze nebylo pro něi živobytí. Na Žofíně býval jednou za týden vojenský koncert, ale i ten míval slabé účastenství. Jinak hrávaly v kavárnách, v hostinských zahradách ncl>o jídelnách, v „ressourci" (jak se tehda Měšťanské besedě říkalo) atd. jenom malé družiny muzikantů, Plísto pouhých ochotníků, kteří za dne nějaké řemeslo provozovali a hudebnímu umění se oddávali toliko inimotně, večer nebo v neděli odpůldne. Nejskvělejšími pravidelnými veřejnými produkcemi bývaly koncerty vojenských kapel na hradbách, zejména v kavárně Bohemii a Victorii neboli Weissově.

Děsivé obrazy

Jiný obraz, africká poušť. Vše plane žlutavým světlem, ba oranžovým, až oči bolí. Kdesi v dáli oáza,
bujné palmy. Pojednou se zatmívá, rudý mrak se žene na krajinu, strašlivý samum se blíží, překvapuje karavanu, zasypává pískem lidi i zvířata — a nad tím velikým hrobem, nad mrtvém krajinou svítí to pojednou sírově žlutě. Řada takových obrazů se vystřídala, obecenstvo ani nedutalo. A diorámě, tím, dobře se v Praze dařilo!
/I. Herrmann/