První dojem

Roku 1854 uviděl jsem na počátku měsíce září poprvé Prahu. — To byla pro devítiletého hocha událost veliká! Proto utkvěla mi ta zajisté zajímavá cesta v paměti jasně do nejmenších takřka podrobností. Byl jsem svrchovaně zvědav, jak asi vypadá ta Praha, o níž jsem tolik čítal a tolik vypravovati slýchal, a ježto jsem v mladistvé fantazii očekával mnoho velkého, skvělého a krásného, byl jsem velmi zklamán. Mně se Praha naponejprv rozhodně nelíbila.
Od staršího bratra slýchal jsem, že jsou v Praze domy skoro veskrze takové, jako je vlašimský zámek, že jsou tam velkolepé kostely a nádherné paláce se zahradami a stinnými parky, krásné kamenné kašny s vysoko stříkajícími vodomety, ulice hladkými kameny dlážděné, každého dne metené a večer bohatě osvětlené, lidé stále svátečně oděni a tak dále. Očekával jsem tedy cosi jasného, zářného, skvělého, a zatím uvítalo mne od Krče počínajíc děsné, rostlinstva prosté okolí pražské, obstupující holými vrchy jakési mně nepochopitelné moře hnědého, líného, či vlastně zcela nehybného kouře, z něhož na severozápadní straně ve velké výši věž s kostelem a nějaká nadmíru táhlá budova nejasně pronikaly; na silnici zástupy zaprášených a umazaných dělníků, mlékařské vozík)

psy tažené, tu a tam nějaký vůz se smetím nebo hadry a hnojem . . . potom Pankrác s jedinou řadou chudobných domečků, dále pak pošmourné hradby a tři nevlídné vyšehradské brány, tehdejší špinavý Vyšehrad se svými neúhlednými baráky a chatrná, táhlé návsi podobná Vyšehradská třída. Teprve pohled na věže kostela svatého Jana na Skalce a protější kostel emauzský mne trochu vzrušily, ale dojem ten zkazila mi zase tehdejší hanebná, neobyčejně příkrá silnice od Trojické ulice vzhůru na Slovany, po které se i náš téměř prázdný vozík namáhavě do výše drápal. Pro tento u nás na venkově pověstný kopec jezdili všichni ovesnáři a „husáci" našeho kraje raději velkou oklikou, přes Michel a Nusle, Žitnou branou do Prahy. Nyní je ten svah značně srovnán . . .
Následující den začal slunným jitrem a tu se mi již Praha lépe líbila. Když pak jsem zdáli i zblízka uviděl Hradčany a seznal přední pražské kostely, byl jsem již s Prahou docela smířen. Největší a nejlahodnější dojem ze všech pražských budov učinil na mne kostel svatého Mikuláše na Malé Straně, zejména jeho vnitřek, a tento dojem utkvěl ve mně trvale, takže dosud tento kostel považuji za nejskvostnější stavitelskou památku naší královské Prahy ... Po několikadenním pobytu odejel jsem s matkou zase domů a opouštěl jsem Prahu rád, navzdor všemu velkému a novému, jež jsem zde byl uviděl; ale venku začal jsem zase na Prahu toužebně vzpomínat, a když pak jsem po dvou letech do Prahy na studie poslán byl, jel jsem už rád a těšil jsem se na pobyt zde.