Frankování dopisů

Vyplácení čili frankování dopisů bylo až do druhé polovice šedesátých let věcí nesnadnou; za každé psaní platilo se nejen dle jeho váhy, nýbrž také dle vzdálenosti místa, do něhož bylo adresováno. Poštovní ředitelství upravilo několikráte vzdálenosti, tj. určilo podrobnými tabelami, jaká vzdálenost se do každého poštovního úřadu má počítat. Nikdo nemohl si tedy sám — nemaje tabely po ruce — psaní frankovat, leda do míst se známou již vzdáleností a frankaturou, frankovali tedy snad většinou psaní poštovní úředníci sami, určujíce obecenstvu jenom, mnoho-li má na penězích složiti. V poštovních úřadech s velkou frekvencí musili si lidé ve vyvěšených tabelách vyhledati, kolika krejcary mají psaní frankovat. Šlo-li například psaní přes 10 mil, musilo se frankovat známkou desítikrejcarovou; do Vídně platilo se odsud z prostého, lehkého psaní 15 krejcarů. Tento způsob vyplácení listů dle vzdálenosti potrval až do 1. ledna 1866, kdy zavedena jednotná sazba 5 krejcarů za prosté psaní pro celou říši; do ciziny se ovšem platilo i potom více a různě až do uzavření světového poštovního spolku.

Odesílání

Nám, kteří jsme si uvykli zasílati peníze a cenné papíry s přísnou akuratesou na podací aneb i zpáteční recepisy, připadá jako zvěst z báchorky, že byli před padesáti lety v Praze lidé, kteří psaní s penězi prostě do poštovních schránek házeli, a přece můžeme se poučiti u každého poštovního úředníka, že jsou tací lidé dosud, ačkoli už jich je méně. Stáváť se podnes ještě, že vhodí tu a tam někdo do černožluté schránky psaní s cennou zásilkou, ba jsou případy, že házejí lidé do schránek i vyplněné poukázky a za nimi příslušné obnosy, nezabalené, jen tak, a není žádnou zvláštností, když se ve schránce naleznou psaní bez známek a místo těchto rozkutálené krejcary. Proto jsou poštovní schránky nyní zařízeny tak, že k jejich obsahu nikdo nemůže, dokud se plechová krabice ze schránky vyňatá na poštovním úřadě pod přísným dozorem neodemkne. (Poznámka: Ještě před asi pěti lety bývalo u nás na chalupě naprosto normální, že ten kdo neměl známku, tak prostě dopis vhodil do schránky, a pod ní přivázal pytlíček s patřičnými drobnými. Dnes jezdí pošťačka autem, nicméně i tak je běžné, že se jí dá dopis, případně složenka, ona to na poště pošle a druhý den doručí potvrzenku.)

Posílání peněz poštou

I když zavedeny byly erární obálky s vytištěnými na nich poštovními známkami, psaní se stále ještě pečetila. Proto bylo módou u všech „lépe postavených" mužů nositi na ukazováčku pravé ruky co možná masivní zlatý pečetní prsten a také závěsky u hodinových řetízků bývaly upraveny tak, aby se jich užívati mohlo jako pečetítek, ba i na kapesních nožích bývaly na silnějším konci kovové plotýnky s vyrytými iniciálami nebo monogramy k pečetění. Peníze zasílaly se zpravidla v ten způsob, že se odevzdaly na poště s otevřeným psaním úředníkovi, který je přepočítal, sám do psaní a obálky vložil a pak známým způsobem erárním i zasílatelovým pečetítkem několikráte zapečetil. Zasílání peněz uzavřeny v obalech s udáním ceny bylo sice již v první polovici padesátých let zavedeno, ale opatrní venkované chtěli míti plnou jistotu, aby adresát správnosti zásilky popříti nemohl, a dávali si peníze na poště přepočítávati. Pražané zase byli z valné části tak lehkomyslní, že zapečetěné a udáním ceny opatřené peněžní listy jako obyčejná psaní prostě do schránek házeli.

Pečetění psaní

Poštovní předpisy byly tehda v některém směru velmi přísné. Než zobecnělo užívání hotových obálek na zalepování, skládali lidé papír, na němž psaní bylo napsáno, prostým způsobem do čtvercové formy a pečetili je. Kdo s papírem a nůžkami poněkud lépe zacházeti uměl, vystřihoval si z půlarchu nebo celého archu dle potřeby obálku přiměřenou listu nebo listině, jako se dosud činí, když vhodná tovární obálka není po ruce. Ale pečetit musilo se řádným pečetítkem s plným jménem nebo začátečními písmeny jména a příjmení nebo se šlechtickým erbem. Přísně zapovězeno bylo pečetit psaní rakouskými mincemi, snad proto, že by každý takové psaní rozpečetit a pak zase krejcarem nebo šestákem zapečetit mohl.

Poštovský šiml

Také byl forman studentskou poštou. Ale psaní, jež v tobolce přinášel nebo odvážel, nesměla býti zapečetěna ani zalepena, neboť soukromé doručování přespolních uzavřených dopisů považovalo a trestalo se jako poplatkový přestupek a formani byli v nebezpečenství, že je finanční strážník u brány nebo policajt na trhu vyzve, aby ukázali tobolky, nemají li v nich nějakých zapečetěných psaní. Na státním nádraží vystoupil v říjnu 1859 z drážďanského vlaku mladý elegantní muž, a spatřiv ve vestibulu obcházejícího strážníka, přistoupil k němu, vyňal z tobolky zapečetěné psaní a pravil: „Buďte tak dobrotiv, pane strážníku mám zde doporučující psaní na profesora, jehož přednášky bych jako cizinec rád poslouchal nemohl byste mi říci, kde bydlí, abych se mu mohl představit?" Strážník vzal do ruky list, a prohlédnuv jej, odpověděl zdvořile: „Adresu profesora Purkyně vám ihned napíšu, ale dříve musíte se mnou tamhle do policejní inspekční kanceláře. U nás je totiž zapověděno přivážeti zapečetěná psaní, bude s vámi zaveden krátký protokol a zaplatíte přiměřenou pokutu" Cizinec zaplatil 1 zlatý 25 krejcarů pokuty a mohl si pak najmouti drožku, která ho k profesorovi dovezla. Námitka, že doporučující psaní osobně dodáno býti musí, nic nezpomohla: psaní nemělo být zapečetěné.

Zdražení

Zavedení stříbrné, jednoduché a prosté měny v desetinné soustavě místo dřívější matenice šedesátikrejcarových zlatých měny šajnové a konvenční bylo jakousi revolucí v celém hospodářském životě té doby a zaujímalo několik měsíců všechnu veřejnost tak, že se o ničem jiném takřka ani nemluvilo. Od vyhlášení prvního patentu [1857] uvažovalo, hádalo a počítalo se, jak bude třeba účtovat, jak se budou staré sazby na nové převádět a jaký účinek nová měna míti bude na ceny veškerého zboží. V této posléz uvedené věci dlužno předem již a ihned připomenouti, že se plnou měrou dostavilo, čeho se lid obával: zdražení všech životních potřeb na celé čáře.

Převody měn

Nynější pokolení dovede si sotva představiti, jak tehda vypadaly u kupců zásuvky s penězi: bývaly časem naplněny hromadou malých pomačkaných a umazaných papírků, ohavných trhaček, na kterých leckdy ani tisku už skoro nebylo lze rozeznati a jimiž se kupujícímu dodávalo na větší peníze. Byly však doby, kdy jsme vůbec jiných peněz nevídali než takové papírky a trochu ošoupané mědi. V pohraničních krajích a zejména na vlastním pomezí kolovaly hojně peníze německé, bavorské, saské a pruské. Počítání bylo takovéto: zlatý stříbra i zlatý šajnů, tedy zlatý vůbec měl šedesát krejcarů. Ve stříbře neboli konvenční měně počítalo se na zlaté a krejcary, ve vídeňské neboli šajnové měně pak na zlaté, groše a krejcary. Lid počítal se zálibou a houževnatou vytrvalostí na groše. Například: libra tohoto zboží nebo loket této látky je za 25 grošů. Dle valutové relace 5 = 2, tj. že 5 zlatých šajnů se rovnalo 2 zlatým stříbra, platilo 25 grošů neboli 75 krejcarů, neboli 1 zlatý 15 krejcarů šajnů = 30 krejcarů, tj. půl zlatého stříbra. 25 grošů šajnů bylo tedy půl zlatého stříbra a 50 grošů dělalo jeden zlatý stříbra neboli konvenční mince. Šlo tedy 150 krejcarů šajnů na jeden zlatý neboli na 60 krejcarů stříbra; 50 krejcarů šajnů dávalo dvacetník stříbra (bez ážia!), 5 grošů neboli 15 krejcarů šajnů rovnalo se šestáku atd. Jeden zlatý šajnů dělal 24 krejcarů stříbra, půl zlatého šajnů bylo 12 krejcarů stříbra atd. V nejdrobnějším obchodě značily tedy šesták = 5 grošů, 2 krejcary stříbra = 5 krejcarů šajnů, 1 krejcar stříbra = 27 krejcarů šajnů, naopak tedy 1 krejcar šajnový = 2/s krejcaru stříbra, šajnový groš rovnal se 6/s neboli 1 Vs krejcaru stříbra atd. Netočí se čtenáři už hlava?

Vídeňská měna

Patentem ze dne 27. dubna 1858 stanoveno posléz, že závazky na vídeňskou měnu znějící přepočítány býti mají v poměru 100 zlatých vídeňské měny rovná se 42 zlatým měny rakouské toho roku zavedené. Staré „černé bankocetle" čili papírové zlatky a dvouzlatky vídeňské měny nebyly za mého mládí již v oběhu, ale ovšem kolovaly ještě přehojnou měrou drobné peníze měny vídeňské a lid počítal až do zavedení nové rakouské měny ve dvou měnách: na stříbro a šajny, ale více na šajny než na stříbro. Sajnovými měděnými mincemi byly dvougrošák, groš, dvoukrejcar a krejcar. Dvougrošák a groš byly velké placaté mince nehezkého rázu. Dvougrošák měl ve vykrojených rozích ornamentového čtverce číslici 30, groš cifru 1 5, což bylo utkvělou památkou, že mince tyto v době, kdy raženy byly, platily třicet a patnáct krejcarů, kdežto za mojí doby už měly platební cenu jenom šesti krejcarů a tří krejcarů. Takové převraty měl za následek státní bankrot! Valutovou mizérii let padesátých ilustrovaly nejlépe papírové drobné peníze. Ježto se za vysokého ážia skutečně s tříbrné (konvenční) dvacetníky docela z oběhu ztrácely, ba i chatrné šestáky časem od spekulantů „stah«ovány" byly, vydávala vláda dvacetníky a šestáky papírové. Ale nedosti na tom: i měděných drobných peněz pociťoval se nedostatek, a takž trhaly se papíro vé dvacetníky na půlky a čtvrtky, papírové šestáky pak na půlky, jako se dříve, dokud ještě vydávány byly skutečné šajny, trhaly zlatky a dvojky na půlky a čtvrtky.

Papírové peníze

Stříbrnou se ta měna obecně nazývala, ale stříbra bylo v oběhu „mezi lidem" velmi malounko. Zlatník byl mincí téměř neviditelnou a také dvacetníky byly dosti vzácný. Příčinou toho bylo stále rostoucí ážio. Jenom pověs;tný či proslulý šesták držel se jako vyšší druh drobné zvonivé mince v oběhu mezi konvenčními krejcary, kterýmž se říkalo krejcar stříbra, a podivnou havětí měděných peněz měny vídeňské neboli šajnové. Vídeňská měna neboli peníze poukázkové (Schein-geld), obecně šajnoviny zvané, byla zvláštní rakouská valuta, kteríi po státním bankrotu roku 1811 byla zavedena a do roku 1858 potrvala. Byla zastoupena státními papírovými „výplatními penězi" a „anticipačními poukázkami" — „Einlosungs- und Antizipationsscheim;" — po dvou zlatých a jednom zlatém nominální ceny s nuceným oběhem. Tyto státní papírove peníze (šajny) poklesly záhy co do ceny tou měrou, že byla stanovena relace: 5 zlatých vídeňské měny rovná se 2 zlatým měny konvenční neboli stříbra.

Složitá měna

Až do roku 1859 mělo Rakousko dvojí měnu: stříbrnou a papírovou, kterýmž se říkalo měna konvenční a měna vídeňská. Konvenční čili stříbrná měna spočívala na mincovním rázu, který byl zaveden sice již roku 1738 v Rakousku, v Německu a v Polsku, ale přesně stanoven teprve smlouvou neboli konvencí Rakouska s tehdejším kurfiřtem bavorským ze dne 12. září 1753, a proto se nazýval úřadně konvenčním. Lid však neříkal konvenční měně jinak než stříbrná, mluvě vždy jenom o dvou, třech .. . zlatých tolika a tolika krejcarech stříbra. V konvenční měně razilo se z vídeňské hřivny (16 vídeňských lotu) čistého stříbra 24 zlatých; specielně pak razily se v první době tolary, zlatníky, dvacetníky, desetníky, pětníky a grošíčky, později však jenom konvenční a levantské tolary po dvou zlatých, zlatníky a dvacetníky. Jakožto drobná mince raženy pak více než poloměděné šestáky, vedle nichž dlouho ještě v oběhu se udržovaly zbytky grošíčků co do kovu ještě horších.

Praha byla tichá

Kdyby byl starý generál Ziethen před témdním býval někde v Čechách, mohl s nečetnou piketou Prahu obsadit a jí poroučet; starý Ziethen byl by sobě ten kousek nenechal uklouznout! Již o den později byla ale Praha ticha, až příliš ticha. I flašinety, kterých je v Praze tolik co vrabců, umlkly zcela, a ozval-li se některý, zněl jako něco v Praze neobyčejného a jako špatný vtip. A vrabci, kterých je v Praze tolik co flašinetů, roztahovali se volně po vozech přípřežných a vybírali z nich obilí, aby se ho míň dostalo na místo „nezamýšlené". Uplynul týden. Prager Zeitung uznává, že od neděle nespáchán žádný nový exces. A přece pochybuju, že se v neděli stěhovala také pověstná ona „lůza" z Pětikostelního plácku, jejíž nejvyšší exces byl kdys, že provolala „slávu". Praha zůstane i nadál klidná, nechtě Prahu o to se starat!
/1866/

Zmatek

Je tomu právě týden, co i úřadní zprávy byly donášeny do Prahy jen pěšími posly; jaký div, že měly ústní zprávy ty důkladnost novinek, které zrána mlékařky do města zavážejí! Dostačily ale, aby stěhující se orgány bezpečnosti způsobily zmatek přímo nebezpečný. "L'art de vaincre est perdu sans l'art de subsister," pomyslili si i pekaři a nechali erární chléb v pecích, aby se spálil dle vlastních náhledů svých; klíče důležitých skladišť svěřeny jsou třeba některé sousedce, atd. atd. Byl to den zmatku, strašného zmatku. Potkal jsem se s vyšším jedním úřadníkem policejním. Tiskl mou nevolnou ruku, přál: "Kdo by si to byl pomyslil!" a nechal v oko hrknout bohatou slzu. Musil jsem se odvrátit, neboť mne taková vyšší policejní slza nesmírně dojímá. Připadá mně jako ona umělá škatulka, v níž je tisíc jiných, vždy menších a menších.

Prusové nepřišli

Někteří ale, kteří vše dělají kvůli parádě, přinutili i srdnatost svou, aby dělala parádu. Milostpán Iornětoval vozy z jednoho okna a milostpaní z druhého a oba se smáli, ne sice srdečně nebo pěkně, zato ale tím nápadněji ve třetím okně byla společnice, ve čtvrtém guvernantky, v pátém děti, před vraty dole stál domovník, kočové, lokajové a podomci a všichni měli určitý rozkaz, aby se smáli, hodně nápadně smáli, začež že dostanou o holbu více k večeři. Proud šel ale dále k nádraží, vlak za vlakem uháněl z jtohoto pryč k berounskému oudolí a opět se naplnil nový vlak a nejelegantnější dámy byly rády, když směly vlézt do vagónu jindy jen pro špinavé zboží anebo docela pro němou tvář určeného. Mezitím rozvinul se jinde obraz jiný. Na hořejší Vltavě, uprostřed řeky kolíbala se loď parní, naložena vším, ano i lidmi a peřinami, a čekala srdnatě vpádu Prusů, aby ihned odplula. Odplula konečně, i když Prusové nepřišli.

Veliký útěk

Je tomu právě týden, co Praha náhle změnila svůj ráz a obraz Prahy co změnil svou stafáži. Předtím nejhlučněji na nádraží východním, tehdy ale mrtvo tam a pusto. Již ale z nejbližších ulic harašil naložený vůz za vozem jako lavina za lavinou, a již na Příkopech spojily se v proud nepřetržený a nekonečný, a proud ten rostl a rostl, až se podobal rozvodněnému veletoku, který div že Řetězový most, Oujezdskou bránu a Smíchov nestrhl s sebou až k Plzni. Bylo tu jako na Doréově obraze Potopa, na kterém se tygřice a člověk těsně tlačí k sobě. Ekypáž třela se o veliký vůz, aniž by si rukáv pak oprášila, fiakr na své předky pyšný točil se kolo v kole s drožkou par-venuem. Pánbůh sobě vzpomněl na kočí a na vozy nájemné, peněz se nabízelo za povoz až báječně, a když někdo povoz ulovil a šťasten dovnitř lezl, křičel ještě v polobezpečí svém: „Kočí proboha vás prosím jen honem!" A kdo je potkával, buď se rozmýšlel, nemá-li také utéct, buď byl srdnat a roztáhl ústa k tak srdečnému úsměchu, že by byl brzy bití dostal.