Hra

Kašpárek sebou mrštně vrtěl, rozkládal rukama, kýval hlavou, klonil se a pletl se všude i do všeho; nejraději pak přijímal oběma rukama jako odměnu za své výkony jablíčka, jež mu děti s pýchou a o závod poskytovaly. — Vtipy a písničky jeho byly ovšem čistě pražské, samorostlé a vždy časové, ovšemže nikoliv vybrané. Celý ten zázrak pohyblivosti prováděla ruka některého z pánů principálů, na níž loutka byla nastrčena. Představení zahájil lampář, chodě od lucerny k lucerně, aby ji rozsvítil; přitom prozpěvoval si za průvodu harmoniky neb kytary, z útrob lešení se ozývající, stereotypní svou vstupní píseň: „A já jsem ten lampář, ten starý, šedivý taškář" — — Po něm objevil se kominík s žebříkem a šornou. Šel do hospody čistit komín; vešel a zanedlouho vykukoval z otvoru komína, jako by se chtěl přesvědčiti, je-li vše kolem bezpečno. Když zmizel, přihnal se klouček učedník. Poslala ho pro mistra paní mistrová v neblahém tušení, kam asi zapadl. Kluk hledá pána ovšem nejprve v komíně a volá, vydrápav se až na jeho vrchol: „Pane mistrrrr!" Ale marně. Však vtom již chvátá sem paní mistrová s křičícím fakanem na rukou a s nadávkami v ústech. Již chce vraziti do hospody, když jí dvéře zastoupí tlustý pan hospodský. Zapírá jí zbloudilého muže, ale žena nevěří. Posléze se jí podaří zhlédnouti jej oknem. Tu: „šenkýř jej omlouvá, že pije vodu; karty nehrá, jen se dívá". Však nic naplat, rozzuřená manželka odstrčí jej, vrazí do krčmy, a v mžiku vyvádí potácejícího se chotě, na jehož ubohou hlavu a hřbet rány jenjen se sypou. Učedník mezitím provádí výskaje radostí hurónský tanec.

Šašek s rolničkou

Vánoční hra, ať narození Páně a koleda pastýřů neb, dle doby výroční, příchod tří králů a řádění ukrutného Heroda, odbyla se hned zpočátku, a to hezky zkrátka, jako mimochodem za obecné nepozornosti. Teprve po tomto úvodu nastalo vlastní před-siavení. Byla to řada mezi sebou nesouvisejících zcela prostých, ba triviálních scén z pražského pouličního života, v nichž vystupovaly typické figurky lampáře, dráteníka, vandrovního, kominíka aj. Hrálo se loutkami, které provozovatelé hry, z většího dílu tovaryši, sedíce a krčíce se pod lešením, zdola pomocí dřívek k nohám loutek přidělaných, zakrytými otvory mezi Stupni teras z jednoho patra do druhého vodili. Loutky ty vcházely do domů, dívaly se z oken, pohybovaly rukama a vedly si vůbec „jako živé". Nejčipernější a nejoblíbenější byl mezi nimi Kašpárek, oděný v dlouhou, až k zemi splývající obyčejně červenou sukni; velkou hlavu jeho pokrývala čapka s rolničkou.
(Mimochodem, je to náhoda, ale zrovna se docela hodí, že právě dnes oznámili archeologové, že pravděpodobně nalezli hrob krále Heroda)

Jesle

Však v Praze rozvinula se věc ta ještě jinače. To byly ty pokoutní „jesle", k nimž tu čtenáře uvádím. V pozadí po celé šířce světnice zřízeno schůdkovité lešení as o čtyřech patrech. Spodek lešení zakryt všelikými rouchy. V nejnižším patře asi tak vysokém, co by dítě pohodlně mohlo přihlížeti, vystrojeny tradicionelně skutečné jesle, ale s tou úchylkou, že se město Betlém nenalézalo, jak jinak zvykem, přímo na skalách nad nimi, ale že oddáleno až k samému stropu do nejvyššího a nejzadnějšího, čtvrtého patra. Druhé a třetí patro nebo terasy představovaly beze všeho přechodu uprostřed legendárního dávnověku kus nynějšího světa. Byla tu na cestě hospoda se zeleným věncem, domek to patrový o čtyřech skutečných stěnách se zasklenými okny, které se otevíraly, se dveřmi, jimiž se chodilo, ba i s řádným komínem. Podél cesty postaveny kandelábry se skutečnými lucerničkarni, cesta pak vedla k bráně, jejíž podoba odkoukána některé z bran pražských. V třetím patře opět nějaký novodobý domek, pak několik stromů, představujících les, pak poustevna a posléze i jakýs středověký hrad. Úbočí jednotlivých teras tvořila přeuměle z papíru vyrobená skála, zakrývající otevřené prostranství mezi těmito stěnami, po celé šířce „jeviště" se táhnoucí. Opony tu nebývalo.