Dioráma

Ale kolem roku sedmdesátého táhlo světem jen dioráma, a takové přišlo tehda i do Prahy na Karlovo náměstí, pod věž. Byla to bouda celkem skrovná, ale proti obyčejné panoramě s nepohyblivými a neměn-livými obrazy značný pokrok. Na boudě byl nápis (neručím za to, že jsem jej v paměti správně podržel): „Dioráma cataracta poikile." Nemám po ruce žádného pána řečtináře, abych s;i vyprosil překlad. Diváci tu seděli v temné prostoře, na „jevišti" před nimi se otvíral pohled na krajiny osvětlené bledým měsícem noční výjev. Ale měsíc ponenáhlu zapadá, objevují se červánky, slunce vychází, stromy se zelenají, voda jezera se zbarvuje do modra, nai vodní hladině se objeví plachetní člun, rybáři. Je Léto. Ponenáhlu však se krajina smouší, listí ze stromů mizí, hory v pozadí se pokrývají sněhem a hladina, jezera ledovou korou. Na ledě se prohání množství 'brusličů, sáňky s dětmi a paničkami. Zima.

Tetičky

Nu ano, tehdáž! Vždyť ještě později, kdy už nám bylo dvacet let, i přes dvacet, když naše tetičky vyprávěly v rodinách, že té neb oné známé paničce se narodilo děťátko, náhle se zarazily a řekly k nám mladým posluchačům: „Hynečku — Qskárku — Jaroslávku, jdi se podívat, mně se zdá, že tě na dvorečku někdo volá.." Ty tetičky totiž sttále myslily, že ještě věříme v čápa nebo vránu. Jinak se na Senovážném náměstí rozkládaly panoramy, v jejichž přitemnělém prostoru byla řada okrouhlých zvětšovacích skel, kterými jsme viděli na plátně namalované cizókrajné končiny, rovníkové i z nejzazšího severu, honby na tygry i na lední medvědy, Indiány, Eskymáky, námořní bitvy i hořící města atd. Do každé takové panoramy jsme vlezli — pokud jsme na to měli pět nebo deset nováků — a třebaže ty obrazy byly velmi křiklavé a mnohé dojista nevěrohodné, přece jen jsme si odnášeli nějaké to „poučení". Kruhová panoramata, lide se divák ociťuje jako ve středu krajiny a hledí zdárilivě na míle do dálky (jako jsou naše Lipany na výstavišti), nebyla tuším tehda ještě vynalezena. První takové panoráma viděl jsem teprv roku 1878 v Paříži (zdá se mi, že právě obležení Paříže), a taky v některérp velikém městě německém, kde arci byla zobrazena jakási vítězná bitva Němců s Francouzi z roku 1870-71.

Muzeum prasáren

Jen úkradmo tam zapadávali mladíci, a dlouho postávali před boudou, obzírajíce krajinu, aby jich nikdo známý neviděl. Mnohý si tu přilhal rok, aby ho dovnitř pustili, a dobrý patron podniku se po křestním listě nepídil. Sám jsem boudu drahnou chvíli obcházel, než jsem se osmělil k pokladně, přemítaje, uvěří-li mi pan Antonio Crassé, že je mi šestnáct, ježto mi do nich ještě pár měsíců chybělo. Pan Antonio Crassé, Talián, byl pán již letitý a prošedivělý. Měl ohromné kníry, jako tehdejší král Viktor Emanuel, a kozí bradu. Vypadal velmi důstojně, spíš jako učenec než patron potulného divadla, a ještě spíše jako generál v civilu. A byl to kavalír. Nikoho z nás mladíků se neptal, kolik nám je let. Byl by tak přišel o mnoho dvoušestáků. Z boudy jsem se po prohlídce „muzea" vypotácel jako zkoprnělý ze všeho, co jsem tam viděl, zvláště v takzvaném tajném kabinetě, do něhož se kromě dvoušestákového vstupného vybíral extra desetník. Rozumí se, že jsem tam pak poslal všechny své kamarády. Ale nikdo z nás ani na mučidlech by se nebyl přiznal otcům nebo starším bratrům, strýcům a poručníkům, že byl v anatomickém muzeu. V očích starších a starých lidí byla tato podívaná bohopustou věcí, která neměla být ani trpěna. A jestliže v ten čas některý otec se svými dětmi — a třeba i se synem oktavánem — náhodou musil přes náměstí Senováž-né, velkým kruhem se vyhnul zlopověstné boudě, stále hovorem zaměstnávaje „nevinného, nevědomého a nic netušícího" osmnáctiletého neb dvacetiletého klacka, aby neměl času podívat se v místa, kde visely pomalované plachty muzea s obrazy velmi „závadnými". Mazaný synátor udělal to otci k vůli a nepodíval se tam. Proč by se díval? Právě včera si muzeum důkladně prohlédl.

Senzace

Živý člověk, muž s mečem, útočil na strašidla, probodával je, snažil se setnout jim hlavu, příšery však byly nezranitelné. Blíž a blíže přicházely, až splynuly se zápasníkem, který mlhovitá jejich těla prostupoval, a ztrácely se náhle, jako by je půda byla pohltila. Byly to zdánlivě skutečné přízraky, bez hmotného těla. Obrazy těchto zjevů byly totiž na jeviště vrhány pomocí zrcadel a reflektorů odněkud pod podlahou. Bylo to divadlo opravdu nevídané a dost rozčilující. Mnozí diváci zhluboka oddechli, když bylo po představení, ale všichni odcházeli uspokojeni. Stálo to za vynaložený peníz. Jindy se na Senovážném náměstí usadilo „světoznámé" kočovné anatomické muzeum, jehož majetní-kem byl pan Antonio Crassé. Ale tehda ještě dávno nebylo vydáno heslo „sexuelle Aufklárung" čili „otevřte mládeži oči ve věcech pohlavních!" — jinak by tam byli vodili celé školy, aspoň žáky středních od kvinty počínajíc. Na průčelí muzea byl velký nápis, že přístup je dovolen pouze „osobám od šestnácti let". Pro „dámy" byl vyhrazen určitý den.

Tumlplace

Ač byla Praha tehda sevřena hradbami, měla přece ve své oblasti místa dosti pro všelijaké kočovné „světoznámé — umělecké — zde posud nevídané" a všelijak jinak označované podniky. Bylo to především náměstí Senovážné, na kterém potulné podniky vztyčovaly své stany, boudy to někdy rozměrů velmi značných. Skrovnější podniky uchylovaly se na Karlovo náměstí, na prostranství pod novoměstskou radnicí, které tehdy ještě nebylo upraveno v sádek, v jehož středu je nyní Hálkův pomník. Taky na náměstí Josefském (nyní Republiky) vyvstávaly časem boudy, chovající všeliké zázračné věci. Světoznámé cirkusy stavěly veliké stany na tehdejším Rejdišti čili Tumlplace, nebo pořádaly představení v obrovském, dřevěném Novoměstském divadle, kteréž stálo asi v těch místech, kde je nyní Nové německé divadlo. Okolo roku sedmdesátého tuším podvakráte zavítal do Prahy Bergheer se svým duchovým a strašidelným divadlem, někdy roku 1868 a pak brzy zas po roce sedmdesátém, vzpomínám-li správně. Toto prkenné divadlo při druhém pobytu zůstalo v Praze tuším přes zimu, bylo vytápěno, a byly v něm předváděny skutečně věci dříve nevídané. Na tmavé jeviště vstupovaly nejen živé osoby, ale i zjevy strašidelné, mátohy z jiného světa v mlhovitých rouchách, i kostlivci.

Parády

K tomu družily se ještě různé vojenské parády, na podzim pak vojenská cvičení, čili jak se tehda výlučně říkalo, manévry, které končily obyčejně přečetně navštíveným nočním manévrem na holešovické pláni. Však ještě jiné, vážnější, ba smutné podívané byly občas lidu poskytovány. Byly to veřejné popravy, jež se konaly na Židovských pecích za vrchem Žižkovem. Nebyly bohudík příliš častý, ale došlo-li k jaké, valívala se k nim již od časného svítání celá Praha. Vozíky hojných prodavačů všelikých občerstvení, lavice i stolice proměňovány na tribuny, na nichž místa útokem dobývána a draze zakupo-vána. Dostavilo se i hojně kramářů se svými lehkými boudami narychlo uprostřed hemžících se davů postavenými, takže to tu vypadalo jako na nějaké pouti. Největší tíseň byla ovšem kolem kordonu vojskem utvořeného, v jehož středu trčel osudný kůl vztýčený katovými pacholky. O vylíčení činu odsouzencova, jež soudem vydáno a zdarma mezi lid rozhazováno, byla vždy svedena pravá rvačka. A po celý den, když hrozné drama již dávno bylo odbyto a mrtvola popraveného sňata i odvezena, panoval na truchlivém tom dějišti hlučný život. Pak ještě dlouho, dlouho o tom vypravováno. Zvláště ale utkvěla v mysli a paměti lidu společná poprava čtyř vrahů, vykonaná někdy v první polovici let padesátých, o níž jsem často slýchal vypravovati.
/L. Quis/

Ať se pingl hází

O lidových slavnostech a zvláště o pouti svatojanské byl vždy středem tísnícího se davu a nebylo smutné neb veselé události, kterou by byl svým způsobem neopěval. Zvláště na mušce měl tehdejší ženský kroj, ohromné ty zvony, krinolíny nazvané, jež byly vskutku ošklivé i směšné. Vypravovalo se o něm, že užil v mládí svém vyššího vzdělání, ba říkali, že je „páter vyklouz"; však nevím, co na tom pravdy. On složil, tuším, neb aspoň uvedl zase do módy pověstnou svým časem odrhovačku Ať se pingl hází, která v takovou obecnou oblibu vešla jako od té doby sotva která pouliční písnička, takže ji nejen všude až do omrzení bylo slyšeti, ale že i lidé se pozdravovali: „Ať se pingl hází!", načež pozdravený neomylně odpovídal: „Ať se hází!" Posléze toto heslo dne ozvalo se i z kazatelny, neboť sama církev uznala za potřebné proti této horečce vystoupiti. Tak a podobně oslazoval si pražský lid ta neutěšená poslední léta absolutismu Bachova.

Flašinetář

Objevoval se ve fantastickém kroji, ozdoben přečetnými papírovými a plechovými řády, a kokrhal k nesmírnému gaudiu velectěného publikum nemožným hlasem árie z různých oper. Nevím, dělalo-li si obecenstvo více blázna z něho, neb on z obecenstva, ušlechtilou však tato zábava jistě nebyla. Ale k nejpopulárnějším figurkám ulice pražské náležel v té době bez odporu flašinetář a písničkář František Hajs, který tuším přednedávnem zemřel jako chovanec Svatého Bartoloměje. Pamatuji jej v modré flanelové kazajce s červeným šátkem a s placatým kašketem na hlavě, chodícího s kolovrátkem dům od domu a prozpěvujícího při vřískavých tónech toho nástroje písničky, jež si sám skládal. Dával je vlastním nákladem u Spurného tisknouti švabachem na hrubém papíře obyčejně s nějakou titulní dřevořezbou a prodával je pak po krejcárkách při těchto svých produkcích.

Veselé i smutné zábavy

Veřejných zábav pro široké a nejširší vrstvy tehda nikterak nebyl nedostatek. Byly to, jako nyní ještě, kromě lidových slavností, z nichž zvláště Hvězda veliké oblibě se těšila, ale pravidelně zmokla, jako nyní Hlahol — v létě koncerty v různých zahradách, zejména též na Štvanici čili Velkých Benátkách, teď úplně z módy vyšlých, pak na krásném Rohanském ostrově, proměněném dnes v nákladní nádraží Severozápadní dráhy, a v zastavené teď Kanálské zahradě. Atrakcí některých z těchto koncertů byl po nějaký čas jakýsi sklepník, chuďas, který tu vystupoval pod zvučným titulem Kníže zpěvu z Ispahanu.

Velká Móda

V první periodě svého trvání byla krinolína jenom dole široká, nahoře pak štíhle svislá", později musila se v hořejší partii silně škrobit, nebo dostávala „volanty", aby byla veskrze široká, jako nadutá, a posléz sestrojen celý zvon jako hustě síťovaná klec z železného nebo mosazného drátu tak, že síť jeho, sestávajíc z drobných do sebe zavěšených článků, do jisté míry zevnímu tlaku povolovala a různými směry se prohýbala. Tato drátěná, zvonu podobná klec obšita pak pevnou látkou a krinolína byla hotova. Přes krinolínu oblékány svrchní šaty. Krinolína byla všude, kde se scházelo více elegantního nebo jenom módního obecenstva, velikou překážkou a obtíží, a proto ustavičně předmětem nejrůznějších nástrah a úkladů. Osnována celá spiknutí na její zmar a v boji tom bezúspěšném a dlouho marném nešetřeno ani galantnosti ke krásnému pohlaví, ani práva nerušené držby. Jedna sekta spiklenců pražských ukládala například svým členům, aby v divadle, v koncertech a v jiných podobných shromážděních dámám, jež před nimi seděti budou, potichu drátěnou klec krinolíny prohýbali a lámali, což se velmi často provésti dalo, aniž dáma to zpozorovala, až teprve když na ulici vyšla a za smíchu kolemjdoucích seznala, že je krinolína její všelijak hranatá nebo rohatá. Ale jak už bylo řečeno všechny nástrahy a úklady byly marný, až konečně císařovna Evženie v Paříži anebo kterási proslulá tamější koketa ke konci druhého císařství povel dala a pařížský ženský svět i polosvět krinolínu odložil.