Praha

Několik dní před svatým Václavem roku 1861 sp;i třil jsem poprvé Prahu, kam jsem přijel studovat práva.
Skutečnost zůstává vždy za ideálem, ale u mne kulhala na obě nohy tisíce honů za představou, jakou jsem si činil o hlavním městě našeho království.
Caput regni činila na mne dojem zdrcující. Při-šel-li jsem do lepšího krámu na hlavní ulici a oslovil po česku, sotvaže mně pohrdavě odpověděli, sotvaže mne obsloužili. Octl-li jsem se v nějakém hostinci, třeba jen nižšího řádu, slyšel jsem samou němčinu i od řemeslníků a nepatrných obchodníků. Mluvil-Ji někdo po česku, pletl do toho nejen německá slova, ale celé německé věty. V hlučném lomozu ulic byly české zvuky porůznu roztroušenou vzácností. V kavárnách, o nichž jsem tolik slýchával, schovával se český hovor do nejzadnějších místností, aby nečinil pohoršení.
Ptal jsem se několik neděl sám sebe, kdeže je česká společnost, kam chodí literatura, kde burácí naše politika a její vzdor?
Viděl jsem sice po ulicích něco mladíčků v nevkusných čamarách (nosil jsem také takovou) s hroznými formanskými klobouky, z nichž dozadu visely černé třapce, v modrých vestách, posázených od krku až k pasu žlutými mosaznými knoflíky, a s holemi, jejichž rukojetí byla ocelová sekyrka; slyšel jsem také přes tu chvíli za sebou i vedle sebe malé hochy dráte-níčky, jak žebrají: „Mladý pánko, darujou mně krej car, já jsem také Slovan"; ale to přece nemohlo být jádrem české společnosti.