krinolína

Z živých pouličních zjevů utkvěly mi v paměti především dámy, jež tehda nosily obrovské, zvonům podobné krinolíny. Krinolína zavládla koncem roku 1855 a stala se v občanském životě znakem své doby. Žádná kritika, žádný posměch nebyly s to ji zapudit, žádné stíhání, žádné násilí nebyly s to ji udolat. Krinolína byla neúmornou vládkyní ženské módy, neúprosnou tyrankou toalety, mnohem více a hůře ještě než pozdější vlečka. Dvě ženské neměly vedle sebe na žádném chodníku místa — jeden zvon jejich mačkal se u zdi a druhý byl vystrčen daleko do jízdní dráhy. Na lavicích veřejných sadů nebo promenád sedaly jenom dámy, které se již mnoho neostýchaly, neboť jakmile se ženská s krinolínou ve volném prostoru posadila, zdvihl se zpředu zvon jejího svrchního šatu tak, že bylo viděti nohy až po kolena anebo druhou, rezervní a svislou spodničku do neurčité výše. Krinolína vyvinula se, jak jsem z úboru svých sester poznal, z „obručové sukně" (tehda se říkalo takové sukni jenom „Reifrock"), to jest ze spodničky, do jejíž spodní obruby všit byl nejprve dlouhému jelitu podobný válcový a stříhanou žíní vycpaný obruč, později pak ocelový, ze článků sepjatý a tedy všelijak prohebný kruh za tím účelem, aby sukně dole stále široký, napjatý kruh tvořila. Od původního obruče z žíní (francouzsky crin de cheval) dostala tato novomódní spodnička jméno „crinoline". Takto nazvána též pevná, z bavlněné příze a žíní utkaná látka, které se při výrobě obručových sukní užívalo.

Hej slované

Já očekával jsem často, když byla dobrá pohoda, Ješkovu „bandu" na nábřeží a měl jsem dětinskou radost z úmyslně nastrojené náhody, že hradčanská stráž v ty jisté dny z Ferdinandovy třídy jenom za víření malých bubnů přicházela a že zrovna před pomníkem císaře Františka na Ješkovo znamení hudba vždy hřimavými akordy spustila jinde od žandarmů stíhané „Hej, Slované!", po němž pak následovaly ostatní zapověděna naše kantáty. To pak se vždy znovu šeptem vypravovalo kamarádům a jiným lidem „dobré vůle". /S. Heller/

Viržinko

To byla také doba znamenitých, řekl bych nevýslovně dobrých — viržinek. Tato slavná specialita rakouských cigár vyráběla se tehda snad výhradně v Lombardsku a Benátsku z pravého viržinského tabáku a vynikala neobyčejně lahodnou, ačkoli ostrou vůní svých vrchních listů. Tehdejší rakouské viržinky byly skutečnou a — notabene — lacinou kuřáckou lahůdkou. Ještě několik let po ztrátě Lombardie, „dokud jsme měli Benátsko", namáhaly se naše čacké viržinky, aby uhájily, pokud možno bylo, své staré jakosti a slávy, až teprve rok 1866 vlastním a pravým viržinkám nadobro konec učinil ... Aby byl tehda voják na ulici nebo dokonce „s holkou" něco jiného kouřil než viržinky! Jako trofej a chloubu nosil každý za uchem slámky z vykouřených viržinek; čím více jich bylo, tím větší obdiv a závist vzbuzoval u civilního podrostu, který buď tolik nesnesl, anebo na tolik neměl. Nám, mladým lidem, kteří čtouce potají fragmenty čili zlomky vlastenecké literatury z doby „revoluční", ve svém nitru živili jakýsi ohýnek národní vzpoury, činil zvláštní potěšení kapelník kteréhosi italského pluku, pan Ješko, zejména když — a to stávalo se dvakráte v témdni — s plnou tureckou muzikou hlavními ulicemi města na Hradčany vedl stráž, jež konati měla čestnou službu pod okny císaře Ferdinanda. Za onoho času bylo zakázáno zpívati a hráti všeliké písně české, jež měly jakousi politickou příchuť, ale pan Ješko usoudil správně, že co není dovoleno civilistům, nemůže býti zabraňováno vojsku, a takž sestavil si pochod (nebo snad jich více) ze samých zapovězených písní českých a dával jej Italům hráti při veselém pochodu na hradčanskou strážnici.

Na ulici

Vojsko zajímalo Pražany jenom potud, dokud byly nějaké přehlídky nebo parády tehdejší zemský velitel hrabě Clam Gallas konal vojenské přehlídky někdy také na Václavském náměstí dokud pluky nebo prapory městem procházely s hřímavou hudbou a cizorodí vojáci, Italové a Maďaři, v hospodách a při muzikách sváděli krvavé řeže nebo s kuchařkami zaplétali věčně staré, a přece pořád ještě nové romány. Tehda se říkalo zdali právem či neprávem, nedovedl jsem posoudit že každá starší služka v Praze umí buď italsky nebo maďarsky, a pouliční mužská mládež uměla v těchto dvou jazycích nadávat, že byla radost ji poslouchat. Zejména italština byla tou dobou u nás valně rozšířena. Mnoho vojínů našich strávilo totiž řadu let v lombardsko-benátských posádkách anebo při okupacích v církevním státě, v Modeně nebo Toskánsku, a osvojilo si snadný italský jazyk pro obyčejnou potřebu lze říci dokonale. Bylo tedy docela obyčejným zjevem, že hostinští, hokynáři, úřední sluhové, listonoši a různí řemeslníci vlašsky skoro tak zběžně mluvili jako svým jazykem mateřským.

Záhada

Mnoho-li vypilo se tehda v Praze a v Čechách vůbec plzeňského l>iva? Odpověď zní: Praha byla již roku 1859 jeho největším konzumentem - vypilo se tu onoho roku 28 000 věder (čili asi 21 304 hektolitrů) plzeňského. Po Praze byla největším konzumentem plzeňského Vídeň, kdež se ho roku 1859 vypilo 15 000 věder. V měšťanském pivovaře v Plzni uvařilo se toho roku celkem 60 000 věder, o 10 000 věder více než roku 1858, a přece vypilo se jenom v Čechách dle tehdejšípohůřední statistiky více než 100 000 věder „plzeňského". Akciového a společenského ani staroplzeneckého pivovaru tehda ještě nebylo ... Kdo rozluští tuto hádanku, že se v Čechách vypilo roku 1859 o 40 000 věder plzeňského piva více, než se ho vůbec v Plzni uvařilo?

Jen učedníci a děvečky

Jak tu rozkvétá při pivě myšlenka! Obyčejně je četnější společnost, různé stavy, různé náhledy, myšlénky a holby jenjen se kmitají. Ale i když sedíme sami, jako bychom seděli zrovna na vysokých školách! Člověk si vzpomene, že okeán bije do Severní Ameriky, že za devět miliónů let Severní Ameriky ani více nebude, — lítostí člověk změkne a přeje si, aby se toho raději ani nedožil. Nebo dostane kuráž, nebojí se 12. srpna ani komety a myslí si: „Eh co! Když už je povodeň i na Hradčanech, ať už to vezme všechno ďábel!" Nebo dojde netušeného toho štěstí, že sama sebe poznává. Vím to podle sebe. Před týdnem, když byl Husův den, bylo bydliště jeho na Betlémském náměstí vyšperkováno. Bohemie pak napsala, že si toho nikdo nevšimnul a že se tam chodili dívat jen „učeníci a děvečky". Byl jsem tam ale také — teď nevím, jsem učeník či děvečka — přemýšlím o tom již celý týden! Dovolte, abych ve své navyklé plzeňskolázeňské místnosti také dnes navečer ještě o tom přemýšlel.
/1872/ Jan Neruda

Chcete abychom dělali dluhy?

Kdyby byl pánbůh nechtěl, piva by nebylo naplniž se tedy vůle páně! Já to alespoň velmi dobře cítím, že den co den konám něco dobrého. A pochlubím se milerád, že se stávám člověkem pořád lepším! Pivo je pokrok, povídám. Jen národové zcela suroví užívají látek surových, například vody, národové vzdělaní uměle si je přizpůsobují. Historik Tacitus uvádí o starých Němcích co první známku kultury, že pili pivo, moc piva, tuze moc piva. Zato teď porazili Francouze. Pijme také pivo, moc piva, k tomu někdy nějakou slivovici, a porazíme zas Němce. A pivo vzdělává v každém směru. Ctíme-li krále Gambrina, dokazujem, že si dovedem vážit autorit, a za to nás musí každý si vážit. Vzpomenem-li sobě, že kdyby nebylo bývalo v středověku klášterů, bylo by umění pivovárečné zcela se vytratilo, budem s opovržením hledět na všechny ty bídné novotáře, kteří chtějí vyhnat klášterníky, jezovity atd. Vítáme li přátelsky každý privilej, který se z Vídně udílí našim pivovárečným společnostem, spřátelujem se tím s Cislajtánií. Sedíme li v hospodě, nevidíme mizerné osvětlení noční Prahy a jsme spokojeni se správou obce. Počítáme li dle předpisu knoflíky vesty své, poznáváme, že je jich na moderní vestě bohužel jenom pět, a přemýšlíme o tom, jde li průmysl náš kupředu nebo nazad. Poznáme li nějakého hospodského, který páše zločin míchání piva, naplňuje nás zločin takový spravedlivou nechutí. Stáváme se takto duševně zdravější, že je ale nutno, aby byla zdravá duše v zdravém těle, kdož nám může ještě zazlít, že užíváme vnitřních lázní plzeňských, když na lázně mořské nemáme peněz! Nebo chcete snad, abychom dělali dluhy?

Vypíjení holeb

Ano, pivo musíhýt božského původu! A také je! Už řečtí bohové uměli je vařit, ale v klasickém egoismu svém zamlčovali své tajemství, až je prozradila — žena, kdopak jiný! Ceres jmenovala se ta žena vznešená! Vandrovala Egyptem, zželelo se jí této vyprahlé země, hynoucího úpalem lidu, a naučila ho pivu. Nemluvte proti nám pijákům, my jsme klasikové! Nebyli staří Řekové velcí pijáci piva a nejsou nám posud ve všem vzorem? Nevydával velký mudrc Aristoteles v Athénách zvláštní týdeník, ve kterém uveřejňoval jména všech zvláštních pijáků — pro potupu prý, jak hloupí badatelé tvrdí? Není pití piva činem přímo bohumilým, nestojí v Písmě psáno: „Komu běda? Čímu otci běda? Komu svády? Komu jámy? Komu bez příčiny rány? Komu červenost očí? Zdaž ne těm, kteříž meškají při víně a snažni jsou u vypíjení číší?" — neměla by se zlatá ta slova z knihy Přísloví otisknout do všech našich čítanek školských, a najdete vy mně v celém Písmě svatém jediné místo proti nám, kteří snažni jsme u vypíjení holeb?

Pivo

Ano, pivo musíhýt božského původu! A také je! Už řečtí bohové uměli je vařit, ale v klasickém egoismu svém zamlčovali své tajemství, až je prozradila žena, kdopak jiný! Ceres jmenovala se ta žena vznešená! Vandrovala Egyptem, zželelo se jí této vyprahlé země, hynoucího úpalem lidu, a naučila ho pivu. Nemluvte proti nám pijákům, my jsme klasikové! Nebyli staří Řekové velcí pijáci piva a nejsou nám posud ve všem vzorem? Nevydával velký mudrc Aristoteles v Athénách zvláštní týdeník, ve kterém uveřejňoval jména všech zvláštních pijáků — pro potupu prý, jak hloupí badatelé tvrdí? Není pití piva činem přímo bohumilým, nestojí v Písmě psáno: „Komu běda? Čímu otci běda? Komu svády? Komu jámy? Komu bez příčiny rány? Komu červenost očí? Zdaž ne těm, kteříž meškají při víně a snažni jsou u vypíjení číší?" neměla by se zlatá ta slova z knihy Přísloví otisknout do všech našich čítanek školských, a najdete vy mně v celém Písmě svatém jediné místo proti nám, kteří snažni jsme u vypíjení holeb?