Hry

To co lákalo děti a s nimi i služky a za těmito zase všeliké vojáčky a holobradé i obrostlé chasníky do takové dusné, polotemné, zakouřené světničky, v níž se tísnili sedíce na prknech přes židle, bedny, soudky neb různé kusy nábytku položené; to bylo zcela něco jiného. V tom, co se tu dalo, jest zajisté také kousek našeho svérázného kulturního vývoje, a bylo by věru škoda, kdyby to nebylo zaznamenáno a upadlo v zapomenutí. Jako se dělo u mnohých evropských národů a dle jejich příkladu též u nás při středověkých velikonočních mystériích, že nejprve zdialogizovány, pak zdramatizovány pašije, že v ně později vplétány různé čím dál tím méně s původním předmětem her souvisící mezihry, že mezihry ty pak znenáhla nabývaly vrchu a stávaly se čím dál tím samostatnějšími, až se konečně z kostelů odstěhovaly na tržiště; tak vyvíjely se u nás zcela samostatně vánoční pastýřské hry, druhdy též v kostele, pak i ve školách a také po domech od cestujících malých i větších „umělců" provozované. Hry ty stávaly se pak rozmanitější a rozmanitější; nepřestávalo se již na tom choditi s betlémem a předváděti děje pojící se s narozením Kristovým, ale přibrán i příchod tří králů, Herodes atd. K tomu připojila se masopustní již hra o „Saličce" aj., jež jsem jako dítě doma vídával provozovati od takových putujících „herců", obyčejně mladších chasníků řemeslnických, kteří k nám v čase vánočním i v masopustě často zavítali.