Hry

To co lákalo děti a s nimi i služky a za těmito zase všeliké vojáčky a holobradé i obrostlé chasníky do takové dusné, polotemné, zakouřené světničky, v níž se tísnili sedíce na prknech přes židle, bedny, soudky neb různé kusy nábytku položené; to bylo zcela něco jiného. V tom, co se tu dalo, jest zajisté také kousek našeho svérázného kulturního vývoje, a bylo by věru škoda, kdyby to nebylo zaznamenáno a upadlo v zapomenutí. Jako se dělo u mnohých evropských národů a dle jejich příkladu též u nás při středověkých velikonočních mystériích, že nejprve zdialogizovány, pak zdramatizovány pašije, že v ně později vplétány různé čím dál tím méně s původním předmětem her souvisící mezihry, že mezihry ty pak znenáhla nabývaly vrchu a stávaly se čím dál tím samostatnějšími, až se konečně z kostelů odstěhovaly na tržiště; tak vyvíjely se u nás zcela samostatně vánoční pastýřské hry, druhdy též v kostele, pak i ve školách a také po domech od cestujících malých i větších „umělců" provozované. Hry ty stávaly se pak rozmanitější a rozmanitější; nepřestávalo se již na tom choditi s betlémem a předváděti děje pojící se s narozením Kristovým, ale přibrán i příchod tří králů, Herodes atd. K tomu připojila se masopustní již hra o „Saličce" aj., jež jsem jako dítě doma vídával provozovati od takových putujících „herců", obyčejně mladších chasníků řemeslnických, kteří k nám v čase vánočním i v masopustě často zavítali.

Po soumraku

Jakmile nastal soumrak a jak jen zazářily tyto lákavé transparenty oslňujícím světlem grošové lojov-ky, shrnuly se tu, přivábeny tím svitem jako mušky, děti celé čtvrti, a ti blažení, kteří měli nějaký ten krejcárek, hnali se vítězoslavně do klenuté přízemní jizby, zpravidla dílny malého řemeslníka, neb zakrámového pokojíku hokynářova, kde očekávaly je ty divy a krásy, na něž se ta drobotina celý týden těšívala. Ale nemyslete si, že to byly, jak návěští oznamovalo, jen pouhé obyčejné jesle, pouhý betlem s chlív-kem a Jezulátkem, s papírovými domečky, pastýři a s ovečkami na mechu se pasoucími, nad nimiž se vznášela hvězda s dlouhým ohonem i anděl nesoucí na ladně se vinoucí stužce nápis: „Gloria in excelsis." O ne! To vše bylo sice zde také, ale to bylo jen věcí vedlejší, podřízenou.

Ferdinand V

Stařeček ten, jehož objevení nás tak zkrotilo, byl císař a král Ferdinand V., který tehda již od více let (až do smrti své roku 1875) sídlel na Hradčanech, milován od Pražanů pro svou dobrotu a dobročinnost. Tehda, tuším že dvakráte v témdni, vždy o poled-nách střídaly se v zámeckém dvoře slavnostně stráže; s řinčící hudbou a v parádním stejnokroji přitáhla nová v průvodu nesčetné mládeže — rozumí se, že jsem tam býval také — na otevřené první prostranství hradní, načež hudba odehravši tam několik skladeb sestupovala opět s vystřídanou stráží do města. Při koncertu tom bývala mřížová vrata dvorní zavřena, my drobní posluchači pak lezouce po zídce za mříží dívali jsme se k vysokým oknům prvního patra v pravém křídle zámeckém, brzo-li za některým z nich uhlídáme milého nám Ferdáčka. A milovali jsme ho ještě více, že nám s ním souvisela celá ta revoluční legenda roku osmačtyřicátého a ještě starší legenda o poslední slavné korunovaci před dvacíti a více léty, o níž nám starší lidé napovídali plno divů. Však již čas, abych pověděl o nejmilejší naší zimní zábavě. Sotvaže se blížil advent a jeho časné, nekonečné večery, počaly se tu a tam co neděli a svátek objevovati nade dveřmi různých domů, obyčejně v postranních, zastrčených uličkách, průsvitné skřínky, jako jich dosud užívají prodavači pražených kaštanů, opatřené nápisy: „Zde jsou jesle kvyděni." (Pravopis tento byl pravidlem a podávám jej tu již kvůli historické věrnosti.)