Mládež 2

Mariánské hradby za hradčanským zámkem byly tou dobou velkolepým rejdištěm a hříštěm drobné i odrůstající mládeže. Tam uchylovali se, když prázdno bylo, žáci hlavních a také nižších středních škol k různým hrám, zvláště k míčovým, z nichž nejoblíbenějšími byly palestra, rohy, velký a malý pasák. Ano, na Mariánských hradbách: tam byla volnost, tam byl obrovský prostor, tam byl čistý, svěží vzduch, tam byl učiněný venkov! Chůvy s dětmi, provázené úslužnými vojíny, postrkovaly tu vesele své vozíky nebo cvičily svěřence své v chůzi a útěku, starší ženy sedaly ve skupinách na obrubách trávníků, pletouce punčochy nebo spravujíce dětské prádlo a dozírajíce přitom na proháňky své mládeže, dále, stranou od žen a dětí, hráli pražští kluci oblíbeného špačka, jemuž říkali také tyčkrle, a střední pruhy hradebního pozemku zabírali jsme my „studenti" se svými míči. Pražáci říkali míči tehda pulmič, což bylo zkomolenou staženinou dvojjazyčného označení ball-míč. Takovýmito dvojjazyčně „rovnoprávnými" slovy se tehdejší pražská čeština zrovna hemžila.
Však nejenom nahoře na Mariánských hradbách, nýbrž také dole, pod nimi ve hradebních příkopech, scházela se mužská mládež k veselým hrám, jako vůbec v příkopech podél hradeb na všech místech, jež nebyla nějakým zvláštním účelům vyhrazena. Ale užívání hradebních příkopů bylo i mládeži možno jenom v suchých měsících letních a na počátku podzimu, ježto byly příkopy tyto jindy plny buď sněhu, vody nebo bahna.
/S. Heller/