Hra

Kašpárek sebou mrštně vrtěl, rozkládal rukama, kýval hlavou, klonil se a pletl se všude i do všeho; nejraději pak přijímal oběma rukama jako odměnu za své výkony jablíčka, jež mu děti s pýchou a o závod poskytovaly. — Vtipy a písničky jeho byly ovšem čistě pražské, samorostlé a vždy časové, ovšemže nikoliv vybrané. Celý ten zázrak pohyblivosti prováděla ruka některého z pánů principálů, na níž loutka byla nastrčena. Představení zahájil lampář, chodě od lucerny k lucerně, aby ji rozsvítil; přitom prozpěvoval si za průvodu harmoniky neb kytary, z útrob lešení se ozývající, stereotypní svou vstupní píseň: „A já jsem ten lampář, ten starý, šedivý taškář" — — Po něm objevil se kominík s žebříkem a šornou. Šel do hospody čistit komín; vešel a zanedlouho vykukoval z otvoru komína, jako by se chtěl přesvědčiti, je-li vše kolem bezpečno. Když zmizel, přihnal se klouček učedník. Poslala ho pro mistra paní mistrová v neblahém tušení, kam asi zapadl. Kluk hledá pána ovšem nejprve v komíně a volá, vydrápav se až na jeho vrchol: „Pane mistrrrr!" Ale marně. Však vtom již chvátá sem paní mistrová s křičícím fakanem na rukou a s nadávkami v ústech. Již chce vraziti do hospody, když jí dvéře zastoupí tlustý pan hospodský. Zapírá jí zbloudilého muže, ale žena nevěří. Posléze se jí podaří zhlédnouti jej oknem. Tu: „šenkýř jej omlouvá, že pije vodu; karty nehrá, jen se dívá". Však nic naplat, rozzuřená manželka odstrčí jej, vrazí do krčmy, a v mžiku vyvádí potácejícího se chotě, na jehož ubohou hlavu a hřbet rány jenjen se sypou. Učedník mezitím provádí výskaje radostí hurónský tanec.