Další radosti dostavníku

Nejhůře bylo s dostavníkem, když leželo hojně sněhu a byl tuhý mráz. Tu stávalo se často, že vůz, na jehož kolech přimrzaly sněhové škváry, z místa nemohl, a tu musili cestující vystoupit, vlastní ramena nasadit, dostavník ze závěje vyprostit a pak ještě dále až na konec návrší vytlačit, sice byli by docela zamrzli. Tato procedura opakovala se cestou leckdy dvakráte a třikráte, takže dostavník do Prahy dorazil místo o osmé hodině ranní až v poledne. V oboru cestovním nepamatuji se na nic hroznějšího, než bývala zimní dobou jízda dostavníkem. Proto užívali jsme dostavníku k jízdě do Prahy, jenom když tak velela krajní nutnost; k jízdě nazpět domů jsme ho neužívali nikdy, jednak pro jeho nepohodlnost, jednak pro poplatek na naše finance příliš velký. Bývaly tedy formanské vozy naším obvyklým a také oblíbeným dopravním prostředkem. Rozkoší jsme na nich nezažívali ovšem také žádných, ale zato hojně poezie a různých dobrodružství. Když nám bylo odebrati se z velkých prázdnin do Prahy na další studie, smluvilo se dle možnosti několik studentů, tři nebo čtyři, a ti najali si společným nákladem pro sebe a svoje kufry zvláštního vozku, třebas jenom s jedním koněm.

Drastické cestování

Na počátku let šedesátých zaveden u nás mezi Čechticemi, Vlašimí, Benešovem a Prahou první do-stavník jakožto soukromý, ale koncesovaný podnik dopravní. Dostavník náš byl větší než poštovní rychlík, byl také natřen dole barvou žlutou a horem na černo a vypadal tedy zdaleka skoro jako rychlík, ale jenom zdaleka. Jeho zařízení bylo velmi prosté a u porovnání s rychlíkem chatrné, ba lze říci bídné: dvě černou kozí potažené lavice a podlaha — holý silný plech. Okna a dvéře (na obou stranách) byly vždy roztřeseny, nepřiléhaly a propouštěly silný průvan. Osm až deset osob musilo se do vozu vtěsnat což bylo v létě konečně snadné, ale v zimě s velikou obtíží spojeno. Dostavníku používali totiž hned od východiska nejvíce židovští obchodníci, kteří do obrovských kožichů zabaleni, každý sám dvě místa zaujímali. Nešťastník, který večer ve Vlašimi přisedl, musil zaujmouti už jen místo u dveří a okna a vytrpěl si pak cestou do Prahy zimního času pravou „mučednickou korunu".

Rychlík

Obyčejný rychlíkový vůz měl „kupé" pro čtyři cestující, zde pak měkká, bílým nebo žlutošedým suknem potažená sedadla s širokými ozdobnými závěsy na pohodlné zapouštění rukou; vpředu pak byl polo-krytý oddíl pro konduktora, úředního průvodčího pošty, a teprve před tímto oddílem kozlík pro postilióna. Konduktorův oddíl a kočův kozlík byly tak pohodlný, že měly každý hojně místa pro dvě osoby. Proto přijímal konduktor často do svého oddílu cestujícího, jenž si přál jeti na volném vzduchu aneb jemuž bylo uvnitř vozu příliš dusno, a postilión zase přijímal rád s konduktorovým svolením na svůj kozlík nějakého slepého pasažéra neboli slepáka. Rychlíkem jeti bylo za mých mladých let v mých očích jízdou pro pány. Jízdného platilo se za osobu například z Prahy do Vlašimi (za sedm mil) čtyři zlaté a třicet krejcarů stříbra (devět korun), kromě spropitného, jež se zpravidla na každé stanici dávalo odstupujícímu kočímu.

Jede poštovský panáček..

Na černožluté šňůře visela mu kolem šíje proslulá kruhová poštovská trubka, na kterou postilión, když městem projížděl, jásavě troubil starou, světoznámou jízdní melodii. Rychlík (německy Eilwagen) byl zjevem obecně známým a tedy všedním; ale senzaci vzbuzovala vždy zvláštní pošta (tehda se říkalo jenom Extrapost), tj. mimořádná poštovní příležitost, kterou si opravdu jenom velcí páni tu a tam výhradně pro sebe najímali. To býval v létě zpravidla otevřený velký kočár s parádně vyšňořeným postiliónem, ale v zimě někdy pak jenom obyčejný, ale zánovní vůz rychlíkový. Příchod zvláštní pošty hlásalo už zdaleka kromobyčejně slavnostní. . „Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovsk pán"...

Pošta

Když pisatel těchto řádků začal dojížděti do Prahy, projížděly Vlašimí na Prahu a na Vídeň jenom těžké, ale dosti elegantně zařízené poštovní rychlíky, to jest uzavřené černožlutě obarvené kočáry pro spěšnou dopravu cestujících a poštovních zásilek. Tyto vozy dostávaly na každé poštovní stanici, tedy vždy po uražených asi dvou zeměpisných mílích, čerstvé koně a jiného kočího, jak se říkalo: postilióna. Vystřídaný postilión zapřáhl své službu vykonavší koně do malinkého košetinového vozíku o dvou kolech, takzvaného kabrioletu, vsedl do košetiny a jel volným krokem nazpět do své stanice. Na poštovní rychlík, který Vlašimí projížděl ráno, večer a v noci, hleděl jsem vždy s jakousi posvátnou úctou, neboť touto dle mého tehdejšího soudu skvostnou příležitostí jezdili jenom velcí páni. Na kozlíku seděl vždy pestrý postilión s vysokými černými botami, bílými nebo žlutými koženými a ičsně přilehajícími spodky, s červenou vestou a černým oranžově vroubeným frackem a nízkým cylindrem se žlutou stuhou a pozlaceným orlem.

Na cestách

Snad upadá již v zapomenutí, jak se jezdilo v letech padesátých a šedesátých, než vystavěna byla nynější síť velkých i podružných železnic, z venkova do Prahy a nazpět, to jest: jak cestovali studenti z domova do škol a domů na prázdniny, zejména ti, jejichž rodičové neoplývali majetkem nebo neměli vlastních povozů.
V této době bylo z Prahy železniční spojení jenom po státní dráze do Vídně a do Drážďan, s odbočkou na Kralupy a Kladno; kdo na těchto tratích sídla neměli, musili jezdit vozmo: poštou, dostavníky nebo soukromými povozy. Studentům chudší třídy byly rychlíky c. k. pošty nepřístupny pro svoji drahotu a také dostavníky — kde vůbec nějaké jezdily — byly jim příliš drahé a k tomu ještě špatné, takže pro ně zbývaly jenom košetinové vozy nebo — vlastní pružné nohy.

Další povinosti učitele

Po skončeném představení vybral učitel od dětí přinesené krejcary a odevzdal je almárkáři, který potom snad také leckdes jinde, v ka-sině nebo v hostincích svůj „živý model" předváděl. — Tyto almárkové demonstrace utkvěly žactvu v paměti snad po celý život a byly každým způsobem cenným rozšířením a obohacením jejich vědomostí. V době, kdy začal pisatel těchto řádků běh událostí sledovati a si pamatovati, byl takzvaný „sobotáles" již dávno zrušen a učitel dostával pevný roční plat od obce, která zase školní plat vymáhala od rodičů, pokud tito vůbec platit s to byli a povinni. Také byly již zrušeny nebo vyváženy různé polocírkevní obřadové funkce, jež učitelové dříve (například obchůzky tříkrálové, řehořské apod.) vykonávati byli povinni, takže učitel vedle školního vyučování pečoval už jenom o službu varhanickou a vůbec o hudbu chrámovou. Jenom jedna správní čili administrativní funkce mu z předbřeznové doby zůstala: udržovati v patrnosti stav obyvatelstva místní obce. Za tím účelem konal se vždy počátkem jara zápis, jehož nejbližším účelem byla stálá evidence dětí jakožto příslušného již i teprv příštího školou povinného žákovstva, dalším pak účelem výkaz o stoupání nebo klesání obyvatelstva vůbec.

Almárkář

Zvláštní pomůckou tehdejší školy při názorném vyučování byli takzvaní „almárkáři". Obcházeli totiž školy venkovské solidní, úřadně k tomu zmocnění silní muži, nosící na zádech dlouhé, štíhlé almárky, ve kterých důmyslně umístěn byl mechanismus, jenž znázorňoval, figurálně a napohled živě, některý velký obor lidské činnosti. Mapříklad: ohlásiv se dříve u učitele, přišel almárkář odpoledne v ustanovenou dobu do třídy, postavil almárku na pódium u katedry, zařídil stroj a oznamoval, že ukáže nyní žákům, jak se z lůna země dobývají a vyvážejí rudy a uhlí. Spustiv pak stroj, rozevřel almárku, a tu viděli žáci, kterak kovkopové do dolů se spouštějí, jak v hlubinách země pracují, jak s dobytou rudou vzhůru vystupují a tak dále, vše malebně a plasticky. Almárkář provázel své „představení" přiměřeným výkladem a žáci sledovali hru stroje i almárkářův výklad s živým zájmem, ba lze říci s velkým potěšením. Příchod almárkářův byl žákům dopoledne ohlášen s vyzváním, aby si od rodičů vyprosili pokud možná nějaký krejcar „na almárkáře".

Počtáři

Připomínám, aby nevzniklo nedorozumění, že mám zde prozatím na mysli jenom tehdejší školy venkovské, a to školy dobrými silami obsazené, tedy školy menších měst našich. Z těchto škol odnášeli si žáci pro život mnoho potřebného a užitečného. Zejména dlužno vytknouti jakožto záslužnou vlastnost, že stará škola vychovávala dobré počtáře z hlavy, pěstujíc počítání z hlavy se zvláštní pílí a zálibou. Tehdy luštily se úkoly takzvané trojčlenky, již vystřídala později rovnice poměrová (čili počet poměrný) stejnou měrou písemně i z hlavy, ba namnoze více z hlavy než s tužkou v ruce, takže nadanější žáci běžně a jistě zpaměti počítali, což nyní je vůbec vzácností. Také hovělo prospěšně praktickým potřebám, že se na lepších venkovských školách podával návod o štěpařství a včelařství a snad i jiných ještě odvětvích hospodářské činnosti.

Tři ročníky v každé třídě

Vzpomínaje tehdejšího školního vyučování, obdivuji se dodatečně výsledkům, kterých se docilovalo. Mělť učitel v každé třídě, zvláště ovšem ve druhé třídě, pohromadě vlastně dva tři ročníky, jež současně musily býti různým způsobem zaměstnávány a vyučovány. — V prvních lavicích seděli nejmladší nebo nejméně pokročilí žáci, v posledních nejstarší a nejpokročilejší. Cvičil tedy učitel tři vrstvy žactva, a to hochů a děvčat, bez všelikých téměř pomůcek, jimiž dnešní škola až oplývá. Vyučování nebylo na lépe opatřených školách ani tak omezené, ani tak nemetodické, jak se nyní obecně soudí dle humoristických popisů některých starých škol vesnických, kdež namnoze (v jedné třídě ovšem) vyučovali vysloužilí kaprálové; i malá města a městečka měla za mé paměti učitele dobré a vyučování velmi praktické. Předmětů a knih bylo arci méně, ale čeho tehda pro obecný život bylo potřebí, vnímavý žák si ze školy přinášel. Že toho bylo tehda méně potřebí než nyní, rozumí se samo sebou.

První a druhá třída

V první třídě býval velký nedostatek místa, takže děti sedaly i na pódiu u katedry, ba vůbec docela na zemi, před lavicemi a vůbec kde jen mohly. Sto dvacet až sto třicet dětí musilo se v první třídě umístiti, neboť o pobočních třídách nebylo tehda ještě ani potuchy. Zde zůstávaly děti aspoň dvě léta, než byly pro druhou třídu připraveny; které špatně prospívaly, zůstávaly v první třídě ještě déle. Ve druhé třídě zůstávali žáci dle přání rodičů, nejméně však tři léta, vyjma ovšem žáky, kteří za účelem studií odcházeli do větších měst k návštěvě třetí (později čtvrté) třídy takzvaných škol hlavních.

Jak to ve škole vypadalo

„Na to slabikování pozor! A pak ať se ty hloupé děti podruhé nesmějou, když jim někdo něco nového ukáže! — Mají se hezky!" My děti povstaly jsme opět uctivě a pozdravily plným chorálem jednoho sta a pětatřicíti hlasů — tolik nás měl podučitel v jediné třídě, kluků a děvčat, pohromadě! Učitel byl tehda držitelem školy asi v ten způsob, jako se dosud říká: kaplan X dostal faru v Z — za onoho času říkalo se: ten a ten obdržel školu tam a tam. Byla-li škola dvoutřídní, musil si učitel obstarati podučitele. Podučitelům říkalo se v starších dobách a také ještě nějaký čas po roce 1849 pomocník, ale název ten v letech padesátých jakožto prý nepříslušný a nedůstojný rychle vymizel. Pomocníka (později podučitele) přijímal a platil učitel sám vikář čili okresní školdozorce (vždy kněz) bral jeho zvolení prostě na vědomí, ač měl ovšem právo námitek. Také když učitel pro churavost delší dobu nebo trvale vyučovati nemohl, vyhledal si, přijal a platil si sám svého zástupce, kterýž arci musil míti předepsanou způsobilost. vyučovací hodiny byly dopoledne od deváté do jedenácté hodiny a odpoledne od prvé do třetí. Ve čtvrtek bývalo celý den prázdno. V každé školní světnici neboli třídě byly dvě souměrné, uličkou oddělené řady lavic. Na pravé straně sedali hoši, na levé dívky.