Strach

Jaký to div, počali-li Pražané, zvyklí říditi se dle příkladů ouřadních, také židle a stoličky sbírat, důležité věci zapomínat, náramný, nezměřitelný, neukrotitelný strach míti a z Prahy utíkati v tu stranu, na kterou utíkaly slavné ouřady a kde muselo tedy býti zcela bezpečno! Tak mnohý ale nemohl ani ouřadům stačit, což opět nebyl div, a měl pak strach ještě náramnější! Je tomu právě týden, co dostala Praha cholerínu a vyčistila se za jediný den tak důkladně, že obyvatelstva jedinou branou ubylo třináct tisíc lidí. Byl to rumrejch, byl to zmatek, exces a výtržnost! Ani to nemohlo nikoho ukonejšit, že Virtembersko obsadilo knížectví hohenzollernské armádou padesáti mužů, a slova Prager Zeitungu, že „čím větší je nebezpečí, tím spíše očekává se od každého měšťana, že své povinnosti zadost učiní", vykládaly sobě policejní stráže v ten smysl, že za prvé nejsou měšťany a že jim tedy do toho nic není, a za druhé, že kdyby i byly, jest první povinností každého měšťana, aby se zachoval. Ci snad že by byly chtěly naznačit, že není pražádné nebezpečí a proto že jdou, aby ukonejšily lid? Chtěly-li toto, není ovšem divu, že jim rakouský občan nerozuměl, neboť bývá zcela jiným způsobem konejšen!

Válka

Je tomu právě týden, co se Benedekův „plán" již rozvinul jasně a co jsme viděli, že české kraje to budou, které bídy snesou vrchol. Liberec zato prý neměl nikdy tak dobrý obchod jako nyní, zvěstují v časopisu, jenž je nazván Tagesbote, jenž je pro další vedení války a jemuž nezdá se ani připadat bolestno, vy-mře-li český kraj a bude-li obyvatelstvo nahrazeno jiným, kteréž by nejspíše nebylo české. Zkrátka, je tomu týden, co se roznesla pověst možnosti, že Prusové mohli by snad vtrhnout do Prahy, z čehož dostaly slavné ouřady náramný, neziiičřitelný, neukroti-telný strach, takže mimo kasy odvezly s sebou také židle a stoličky, věci důležité ale ve všem pořádku zapomínaly.

Prohlídky dokladů

Potkal-li četník na silnici člověka, jehož neznal aneb kterého znepokojiti chtěl, zastavil ho a zvolal velitelsky: „Mají Heimatsschein?" nebo: „Ukažte Wanderbuch!", dle toho, jak chodec vypadal. Řekl-li chodec, že jde jenom na procházku nebo do sousední vesnice, měl četník právo a moc donutit jej k návratu do příslušné obce, aby se ukázala pravda; při větší vzdálenosti měl četník právo použíti hned postrku, nebyl-li přistižený chodec s to nějakým věrohodným svědkem prokázati, že mluví pravdu. „Vandrovník", to jest za prací nebo na zkušenou cestující řemeslnický tovaryš, propadl neúprosně postrku, jestliže cestovní knížku (tehda říkalo se jenom Wanderbuch) někde zapomněl nebo ztratil. Do zájezdních hospod, kde vozkové koně krmívali a cestující se posilňovali, přicházeli četníci na přehlídku cestovních průkazů a také u pražských bran stávalo se, že byli příchozí četníkem (nebo policejním strážníkem) vyzváni, aby předložili pasy nebo domovské listy. Proto nevydával se žádný obezřelý člověk na žádnou jen poněkud delší cestu bez nějakého cestovního průkazu. /S. Heller/

Cestovní průkazy

Nebylo absolutního státu, v němž by se cestování nebyly činily překážky, ale nebylo snad absolutismu, jenž by volnému pohybu občanstva tak přepjaté a nesmyslné obtíže byl činil jako rakouský absolutismus let padesátých. Pas, domovský list, pracovní výkaz nebo cestovní knížka byly nevyhnutelné vademekum, byly nezbytnou potřebou každému, kdo se chtěl jen sebemenší kousek do světa podívati. Že na cestu do Benátek (tehda ještě rakouských), do zemí Německého spolku (jehož vedoucím členem Rakousko bylo) pasu či průvodního listu bylo potřebí, šlo ještě jakžtakž na rozum hůře již chápalo se, že bylo pasu potřebí také na cestu do Vídně, do Pešti a vůbec do jiných zemí rakouských, ale holou zbytečností, ba hloupou sekaturou zdálo se a bylo vskutku také, že musil míti český venkovan pas nebo aspoň domovský list při sobě, i když jel do Prahy, ba vůbec do nějakého vzdálenějšího místa naší země. Vlastně měl míti některý ze shora uvedených průkazů po ruce každý, kdo vůbec humna opustil, po silnici třebas jenom delší procházku učiniti hodlal a žádných nepříjemností zažíti nechtěl.

V tu dobu zdvihali se formani druh za druhem

V tu dobu zdvihali se formani druh za druhem, aby se podívali, jak je s valachy, a než udeřila čtvrtá, seděli jsme zase pod plachtou, ujíždějíce v ostrém ranním mrazu k domovu. Kola v umrzlém sněhu skřípěla a náš hovor umlkal. Do sena a slámy jak jen možno bylo zaryti, oddávali jsme se sladké dřímotě. K sedmé hodině přijeli jsme do Benešova, kdež se u České koruny krátce posnídalo, a v deset hodin byli jsme před Vlašimí. Aby můj poněkud deranžovaný úbor mým rodákům nepůsobil pohoršení — bývala obyčejně neděle — sestoupil jsem vždy u domašínské brány knížecího parku, a vyhnuv se takto městu, šel jsem parkem domů.
/S. Heller/

Bylo veselo

Obstaravše koně, přišli naši vozatajové do šenkovny a zasedli hřmotně ke stolům. Jejich pravidelnou večeří v zimě byly silná hovězí polévka a tučná vepřová pečeně se zelím a nějakou přílohou. Mezi večeří koncertoval v koutě starý houslista, zpívaje starodávné lidové písně, jež asi dávno již vesměs zanikly. Když byli formani po večeři, začalo se hráti v karty; všichni arci nehráli, a proto zváni často (větší) páni studenti, aby si také hodili „barvičku", a nabídnuta jim ihned půjčka, aby nemohla platit výmluva, že „jen kdo peníze má, ať v barvičku si hrá", a toto pokušení bývalo tak mocné, že leckdo z nás ani na okamžik se nerozpakoval. My, kteří jsme odolali, dívali jsme se aspoň chvilkami na hru a chvilkami-jsme hřímavě prozpěvovali, takže nebylo slyšet ani, když tu a tam některý hráč na stůl třískal a ve všech tóninách proklínal, a jinde zase skupina besedníků na celé kolo se řehtala. Zpěv, smích, hlučný hovor, cinkání sklenic a rachocení židlic začaly ochabovat, teprve když rafije na velkých dřevěných hodinách třetí hodinu minula a ke čtvrté zvolna se stáčela.

V hospodě

K jedenácté hodině večerní přijíždělo se obyčejně do Ládví, na polovině cesty. Tam býval dobrý zájezdní hostinec a tam také naši formani se zálibou krmívali. Vymrzlé vítala nás vyhřátá, jasně osvětlená a přívětivá hostinská jizba, plná již vůně z krmí, jež se vařily, smažily a pekly na plotně a v troubě velikého sporáku. Plotna byla plna hrnců a pekáčů, u nichž hostinská, paní Nováková, s měchačkou v ruce rozšafně manipulovala. S veselou myslí a za hlučného hovoru usedali studenti k dlouhému stolu uprostřed šenkovny a než vozka v konírně koním „založil", byla večeře snědena a přinášena již oběť zápalná. Zpravidla přijíždělo rychle za sebou několik formanů, kteří se po trhu — kvůli plným tobolkám — drželi blízko u sebe, a takž byla jizba záhy slušně naplněna.

Zato cesty zpátky..

Mnohem lepší a zábavnější bývaly cesty z Prah\ na svátky. Zcela přirozeně: kynula řada volných dnů se vším, co domov poskytuje, a formani jezdili nazpět jenom s trochou zboží pro kupce a tedy rychle. Neby-lo-li peněz, ovesnář ochotně zapůjčil. Vyjíždělo se k nám, do Vlašimi, obyčejně ke třetí hodině odpoledne od Helmu nebo od Štočků či od Charouzů a stávalo se, když byly tuhé mrazy, že jsme si vzali s sebou do vozů i peřiny a že nám potom soucitný ovesnář upravil ze slámy, sena a peřin skutečné lůžko, takže jsme, jako v posteli ležíce, celou cestu spokojeně vykonali. Ale to dělalo se obyčejně jenom mladistvým studentíkům: starší studující zařizovali se už jinak, jaksi statečněji a hrději. Senem, slámou a přikrývkami nepohrdal arci nikdo a také nikoli pohodlnějším místem k sezení. Tedy, jak praveno: ke třetí hodině odjelo se, a jakmile jsme vyšehradské brány minuli, začala rychlá, veselá jízda. Cestujících bylo vždy několik a takž nebyla o zábavu žádná nouze a zpod napjaté plachty vyrážely do mrazivého vzduchu časté výbuchy homérického smíchu. Pronikal-li mráz hluboko do údů, sestoupili jsme, když cesta do vrchu se vinula, a kráčeli hbitě vedle vozu, až zase nadešel spád do údolí.

Návraty do Prahy

Ačkoli si mládí a veselá mysl naše jízdu do Prahy všelijak zpříjemňovaly, nebyl návrat do práce a starostí přece nikdy tak veselý jako jízda z Prahy na svátky nebo prázdniny, což je samo sebou zcela pochopitelno. Pro mne býval zvláště nepříjemným anebo dokonce i smutným návrat ze svátků, zejména ze svátků vánočních. Po několika blaženě strávených dnech v milém domově, po několika dnech luzně poetických a také po různých kulinářských požitcích kynula mi děsná cesta do Prahy. Bývával jsem tou dobou obyčejně sám, bez soudruha, a okolnosti nedovolovaly časem, abych jinou příležitostí cestu vykonával než s formanem-ovesnářem. To pak byla výprava vskutku truchlivá.

Jízda v pronajatém

To byla jízda sice nikoli pohodlná, ale daleko příjemnější než dostavníkem. Neveliký košatinový vůz byl třemi nebo čtyřmi velkými kufry bezmála naplněn, takže na upravení nějakých prostorných sedadel nebylo pomyšlení. Sedělo se tedy na kufrech a pevně sepjatých otepích sena mezi kufry, kouřilo se, vypravovaly se veselé historky a prováděla se tu a tam všeliká nevinná šibalství, zejména když se jelo v noci. Ze při takovéto jízdě o spaní nemohlo býti ani řeči, rozumí se samo sebou. Jakožto nájemci povozu byli jsme sice pány situace, ale nikoli pány neobmezenými, jsouce vázáni stejně oprávněným míněním majitele povozu. Chtěli-li jsme například zastaviti se v jiné hospodě, než kterou vozka náš obvykle měl na programu, musili jsme s ním zahájiti obtížné diplomatické vyjednávání, jež zpravidla končilo nějakým nemastným a neslaným kompromisem.