Friday, April 28, 2006

Au au

Tak jsem myslel že budu i přes víkend v poklidu přidávat další kousky, ale holt asi ne. Postavila se proti tomu vyšší moc, místní počítač nějako nezvládá ftp. Čert ví kde je chybam ale texty připravené k publikoání si odtu prostě neotevřu a nestáhnu. Takže pokračování holt asi až v úterý, omlouvám se.

Thursday, April 27, 2006

Kdepak sloužili?

Učitel náš usmál se a odvětil uctivě: „Odpusťte, pane četníku, já jsem bohužel na vojně nebyl!" „A jakpak se tedy stali učitelem?" podivil se četník. „Chodil jsem do škol — také do varhanické — a udělal jsem zkoušku na učitelství." „A tak," prohodil četník, „to voni jsou jako už stu-dovanej učitel! A copak jejich starej?" „Můj principál chodil také jenom do škol a nebyl nikdy vojákem." „Není možná, vždyť je mu už přes padesát let!" namítal zase četník. „A vyučuje už taky podle nového způsobu?" „Zajisté," odpověděl učitel, „on přišel sem z velké městské školy, byl podučitelem nebo snad učitelem na hlavní škole v Jihlavě." „Tak?! No, to jsem žádostiví" zvolal obřadně četník, oblekl rukavice, nasadil přílbu na hlavu, vzal pušku na rameno, podal učitelovi ruku a pravil odcházeje:

Wednesday, April 26, 2006

Četník je k smíchu (nebo spíš k pláči)

Tak já ti to a taky těm ostatním ukážu, jak se pořádně slabikuje!" pravil důrazně četník, a ukazuje prstem, na němž těžký pečetní prsten se blyštěl, na jednotlivá písmena a označuje potom vždy celou slabiku, četl slavnostně: „En — á Na; bé — ú bu, Nabu; chá — ó cho, Nabucho; dé — ó do, Nabuchodo; en — ó no, Nabu-chodono; ze — ó er zor — Nabuchodonozor." Ještě nebyla poslední slabika tohoto slavného jména pronesena, a již rozlehl se školní světnicí hlučný, nevázaný smích. Prosím vás: děti od šesti do devíti let zapomínají snadno na povinný respekt a jsou vůbec známy jakožto nezřízení smíškové. Myslely, že to dává pan četník k lepšímu, a spustily na celé kolo. Učitel zbledl jako stěna a okřiknuv nás, hleděl ustrašeně na ozbrojeného dozorce. Ale tento zachoval se mimo nadání velkodušně, jako Prokop Velký před Naumburkem: zamračil se zpočátku přísně, ale vida pak naši upřímnou, nevinnou veselost, usmál se sám a pokrčiv jaksi pohrdlivě rameny, odstoupil od tabule, otřel si houbou prsty a otázal se učitele:
„U kterýchpak dříve sloužili?"

Sunday, April 23, 2006

Slabikování

Učitel vyvalil oči, ale neřekl nic; pověsil na černou tabuli novou hláskovací tabulku a ukazuje rákoskou, vyvolával hochy a děvčata, aby hláskovali. Četník naslouchal chvíli a zavrtěl hlavou, pak poslouchal znovu a potřásl opět hlavou, na níž se mosazí okovaná přílba zářivě třpytila, a nemoha posléz úžas svůj na uzdě udržeti, zvolal:
„Ale jakpak to ty děti slabikujou, to jsem jakživ ještě neslyšel! Ty se naučejí pěkně číst!.. . Dovolejí, pane učitel, já to sám s některým zkusím!" Po těchto slovech odložil rukavice a přílbu, povstal a přistoupil k tabuli, napsal na ni křídou dosti úhlednými literami slovo Nabuchodonozor. Pak obrátil se. ,i vvvolav si jednoho z nejstarších žáků, pravil: „Umíš slabikovat?" Žák odpověděl ovšem, že umí, načež četník spokojeně doložil: „No, tak přeslabikuj nám to slovo!" Žák přehlédnuv rychle celé slovo, četl pevně a jasně: „Na — bu — cho — do — no — zor." „Špatně!" zvolal četník. „To není žádné slabikování, neumíš to jinač?" „Milostpane, neumím!" odpověděl srdnatě hoch.

Friday, April 21, 2006

Žandár ve škole

Na velkém věšáku mezi katedrou a tabulí viselo asi dvacet z lepenky zhotovených a pěkně napsaných „hláskovacích tabulek", podle kterých jsme se čísti učili v ten způsob, že učitel vždy jednu z nich na černou tabuli zavěsil a při výkladu nebo cvičení jednotlivých žáků rákoskou od slabiky k slabice ukazoval. Tak dělo se i jednoho krásného odpoledne, když tu dveře hřmotně se otevřely a jimi i indarm v plné zbroji do třídy vstoupil. My děti povstaly jsme uctivě a pozdravily obvyklým tehda „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!" Až navěky amen!" odpověděl vážně žandarm, a posadiv se zvolna na židli, kterouž mu byl učitel blíže k tabuli postavil, pokynul nám blahosklonně, abychom se opět posadili, a pravil učitelovi: „Tak pokračujou! Mně se zdá, že se slabikovalo — no, nic neškodí, uvidíme, jak to chodí!"

Wednesday, April 19, 2006

Ve škole

„Tedy nový druh vojska, a přijde také k nám a zůstane tu!" pomyslil jsem si, zalézaje do své postýlky, a těšil jsem se již napřed, jak to bude hezké. A vskutku objevila se zakrátko na jednom domě nedaleko nás podivná dlouhá tabule se dvojím nápisem, německým a českým, a po celém městě šeptali si lidé: „Už jsou tu žandáři!" Slovo četníci přišlo teprve později do zvyku — v prvních letech neříkalo se, pokud vím, nikde jinak než „žandarmové" neboli „žandáři". A zvuk tohoto slova provázela jakási posvátná úcta, ať nedím hrůza, neboť vědělo se obecně, že moc žan-darmerie jest veliká a že nová tato vojenská instituce úkol svůj s neúprosnou přísností provádí . . . Mého otce rozmrzelo nejvíce, když se byl úředně dověděl, že četnictvu také dozor nad školami přísluší a že má velitel četnicke stanice právo posílati četníka v plné zbroji do školy, aby vyučování kontroloval, a objevíli se nějaké nepřístojnosti, aby jim hned přítrž učinil aneb je aspoň úřadu oznámil. Mladší učitel neboli pomocník, jak se tehda říkalo, nechtěl tomu nikterak věřit, ale přesvědčil se záhy. Já navštěvoval jsem již první třídu, a poněvadž mi „pomocník" dole chvilkami napomáhal, začínal jsem už pomaloučku čísti. Na škole mého otce učilo se čtení již tehda podle nové „hláskovací" metody a my, nadějní školáci první třídy, nevěděli jsme už nic o bývalém „slabikování".

Wednesday, April 12, 2006

Buben

Ale co si s ním počnete, věru nechápu — škoda pětky, kterou jste prý za něj dal!". . . „Uschovám jej na lepší časy," odpověděl otec s ironickým úsměvem; „příští národní garda doslané jej hned do vínku!" Muzikant se usmál také trpce, povzdychl si a ohlédnuv se ustrašeně, zdali ten jeho povzdech nikdo neslyšel, dal „dobrou noc" a odešel. Sotvaže byl dveře za sebou přibuchl, povstal otec a pravil vesele: „Ten buben přišel mi jako na zavolanou — do toho uložíme knihy a zbylé ještě noviny! Na půdě pověsíme jej na hambalek, a kdyby nějaký slidič až tam pronikl, v bubnu jistě revoluci hledat nebude!" A tak se i stalo. Svrchní kůže z bubnu stažena, a když zapovězené tiskopisy dovnitř pečlivě uloženy byly, namočena a natažena zase umělou rukou otcovou, i uzamkla poklad bubnu svěřený téměř hermeticky. Toť vše, co mi z dob naší „velké revoluce" v paměti uvázlo; nadále mám ve své „historické paměti" dojem veliké prázdnoty a naprostého idylického ticha. Nebylo již žádných slavností, žádných schůzí, žádných parád, ba zdá se mi, že lidé toho času i mluvit přestali.
AS. Holic,/

Thursday, April 06, 2006

Novinové články

Smyslu této zvláštní operace porozuměl jsem teprve po několika letech: otec zachoval si takto noviny, kteréž po opětném zavedení absolutismu vycházeti přestaly a kteréž uschovávati přísně bylo zapovězeno. Běda člověku a zejména učiteli, o němž by se bylo úřadům doneslo, že má uschovány Havlíčkovy noviny nebo jiné potlačené „revoluční" časopisy! Ale míti školní skříň nebo plentu na půdě starými novinami polepenou nemohlo býti ani tehda žádným přečinem, ba nemohlo dojíti ani povšimnutí, když se o tom nemluvilo. A takž zachoval si otec aspoň nejzajímavější čísla Prostonárodních novin, Pražského večerního listu a tak dále. Havlíčkovy Národní noviny tímto způsobem „zvěčnili" nebylo radno, neboť veliké písmo jejich hlavice bilo příliš do očí a konfidentům neboli udavačům byl zrovna tento Jist nejvíce znám a na srdce vložen. Krom toho nebylo ani tolik místa, i musilo se tedy při nich na jiný způsob uschování pomýšleti. A způsob ten nalezen takřka sám sebou. Večer téhož dne, když jsme zrovna u večeře seděli, zadunělo cosi za dveřmi a do světnice vešel známý hudebník, kterýž u nás častým hostem býval. „Pane učiteli," pravil, „pan setník — či pardon — už ne setník, pan Toulá dává se poroučet a posílá vám ten turecký buben, budete to míti hezkou památku na národní gardu!

Wednesday, April 05, 2006

Skříň

Ctihodná tato „halměř" — jak na Klatovsku říkají — otevírala se jen málokdy, a romantický její obsah vzbuzoval ve mně vždy jakousi posvátnou úctu. Nuže tuto skříň měli jsme vylepovat, to jest já měl jsem se jít na to dívat. Rozumí se, že jsem byl ihned připraven, ačkoli jsem nechápal, proč se to děje — kdežpak přemýšlí o příčinách tak nepatrných zjevů malý klouček? Avšak vyvalil jsem přece oči, když otec dále nařídil, aby mu přinesli do druhé třídy také starou, již odstavenou „plentu", na níž moji starší bratří již v útlém mládí názorně studovali historii „napoleonských válek", a když pak otec z dřevěné, rozkládací pohovky vyňal silný balík novin, kterýž pod paždím stiskl a vážně do školy odnesl. „Tedy novinami to budeme polepovat, a nikoli obrázky?"... pomyslil jsem si, ale neříkal jsem nic, neboť otec vypadal mi na široké hovory příliš vážným. Nahoře vybrali jsme ze ctihodné almary, kus po kuse, její už zrovna velebný obsah a rozložili jej opatrně po školních lavicích. Pak přinesen zdola hrnec řídce uvařeného škrobu, a vylepování začalo. Ale bylo to nějak divné: otec prohlížel každé číslo novin po obou stranách, rozřezával jednotlivé archy a nalepoval půlky, jednu po líci a druhou na rub vedle sebe, jako by to bůhvíjaká vzácnost byla, ba vykrajoval tu a tam větší nebo menší „okýnka" z novin a nalepoval je na jiné, už přidělané archy, a tak to chodilo několik hodin, až celá skříň i s plentou vylepena byla.

Tuesday, April 04, 2006

Jiné časy


Potom přišel jednoho méně krásného dne od podkrajského úřadu rozkaz, aby zbraně národní gardy do tolika a tolika dní a hodin byly odvedeny a uniformy gardistů zrušeny. Rozkaz ten vyslechnut a vykonán — pokud se pamatuji — bez nejmenšího odporu, ba zcela tiše: národní garda mého rodiště zemřela tiše jako beránek do vyšší vůle a moci oddaný. Mrákota jakási rozložila se nad městem, a mně, tehda ještě malému kloučkovi, zdálo se, že chodí lidé doma i na ulicích po špičkách, aby posvátného, úřad-ně předepsaného ticha nerušili. Jenom můj otec přecházel velkými, hřmotnými kroky po světnici a lámal si dlouho čímsi hlavu. Posléze dospěl však k pevnému rozhodnutí a pravil mi: „Pojď nahoru, do školy, budeme vylepovat almaru!" Můj otec byl totiž učitel a spolu také ředitelem kuru, nahoře pak, ve druhé třídě, stála veliká starobylá skříň na hudební nástroje, na staré katalogy a školní knihy. Zaprášené, stářím zešedivělé, ba namnoze již zetlelé foliantové sepisy školních dítek odpočívaly tu klidně vedle neméně ctihodných, buď docela, nebo jen na čas z praxe vyňatých nastrojil, jakož byly: viola di gamba, viola ďamour, cembalo, triangle, hoboje, fagoty, takzvané římské pozouny, pikoly, klarinety staré soustavy a tak dále, a po levé straně narovnán stoh školních knih pro děti chudých rodičů.