Praha krásná

Bylo mně první dni úzko, teskno, smutno. Náladu ;u nepřekonaly ani Hradčany, kam jsem se obden chodíval kochat pohledem na Prahu, ani dějinné památky, jež jsem si v různých částech města prohlížel. Nejraději bych se byl sebral a utekl zpět do svých krkonošských hor, kde jsem byl domovem, nebo do Krakova, kde jsem ukončil gymnasium.
Nastaly přednášky na universitě; počal jsem se stýkat se soudruhy ve studiích. Ale i ti mne odpuzovali. Obecně se myslí, že počátek let šedesátých předešlého století byla doba nadšení a romantického blouznění. Ale dech romantismu vál jen v literatuře, nadšení tryskalo jen z úvodníků a ze zpráv českých deníků. Tehdejší universitní mládež nebyla proudy těmi valně dotčena. Přemnoho jich cítilo sice vlastenecky, ale bez zvláštního vnitrného vznětu, bez zvláštní duševní potřeby. Vlastenectví bylo pláštěm na ně jen nahozeným; nosili je na sobě, jako nosili své čamary a formanské klobouky. Převážná většina tonula v chudobě, vyčerpávala svůj mozek i své síly v úmorném vyučování bohatších synků a měla jediný životní ideál: mít brzy „službu". /A. Stašek/