Musím dnes psát o pivě

Je mnoho bídy ve světě, pravda, chudoby společenské, politické, duševní, daleko od nás, hned vedle nás, ale nežádejte od nás teď soucitu! „Cožpak ležím já na růžích," pravil král Montezuma, když ho pekli, „cožpak ležíme na růžích," voláme na bědující tu světovou bídu my, pekoucí se na červencovém slunci, do večera nadobro usmažení, s mozkem vyprahlým, jazykem přilepeným, duší jako krokodýl zaschlou. Jakpak mužem mít soucit my, kteří máme žízeň! Nedivte se, musím dnes psát o pivě! Navykl jsem psát vždy o tom, co je nejčasovější, poukazovat vždy tam, odkud lidstvu kyne nejjistěji spása, a s podivuhodným taktem začínám vždy přitom zrovna tam, kde mne samotného nejvíc něco hněte. Teď mne hněte žízeň vás ne? Jen buďte upřímní, jen se přiznejte, jak nedočkavě v denním vedru čekáte, až že nadejde večerní hodina hospodské návštěvy, jak se chvějete tajnou obavou, že snad navečer nebude pivo dosti dobré, ach, vždyť si v bídě tak snadno rozumíme! A pak když zasednem ve své hospůdce! Vynaložíme poslední sílu svou, abychom se na hospodského zasmáli hodně, ale hodně sladce, vždyť je takřka život náš v rukou jeho, svěřujem mu, co máme nejdražšího, své žaludky, a od něho zcela to závisí, na jakýže sud požene dnes ty žaludky pastvou. Večeříme sice, ale jen taktak, nejraději bychom začli hned od párátka na zuby. A pak pak chytnem sklenici za ucho opatrně jako králíka. Vyzdvihnem ji proti světlu, přivoníme k jejímu svršku, nasadíme oko, nos, jazyk ach!

Co kdo vyloví

Bylo po obědě, a paničky vařily kávu, svačinu. O hygieně se tehdy ještě nemluvilo, a tak tedy kavárničce pod širým nebem stačily dva tři hrnečky pro všechny hosty a bez vyplachování. V ty doby bylo mi nápadné, že jedna z paniček má na motouzu nejen lžíce, ale i hrnečky. Na špagátě asi tak tři lokte dlouhém, právě co by stačilo od nůše do úst. Pročpak to, paničko? „Ale onehda mi jeden takový lump utekl s hrnkem, než jsem se otočila. Dá za kafe tři nováky — a hrnek byl za štyry!" Ještě před válkou, ba snad v počátcích války vídal jsem takovou přenosnou či lépe převoznou obědvárnu v ulici Jilské, kde tvoří malé náměstíčko před kostelem dominikánským.
Způsob „vaření" byl v pozdějších dobách jiný. Podnikatelky obcházely hostince, snad i kuchyně malých hotelů, a skupovávaly nejen odpadky kuchyňské, ale i zbytky po hostech. Bez rozdílu pak házely všechno do svého kotle, v němž to ohřívaly. U kotlíku visela naběračka. Kdo zaplatil čtyry nováky, mohl si naběračkou hrábnouti do kotlíku, až na dno, ale toliko jednou. A co vyhrábl, bylo jeho. Leckdo ulovil kus masa, jiný vytáhl jenom naběračku řídkého. Reptati nesměl nikdo. Takový lov se podobal pohádce o „úhoři mezi hady". Ale cvik je velká věc. Byli mezi navštěvovateli umělci, kteří vždycky šťastně zalovili a přišli na své peníze. Ostatní chudáci vytáhli jen lžíci polévky.

Stravování na ulici

V kastrolech, na pekáčích svítily smrtelnou bledostí cezené nudle a žlutaly se šťouchané brambory, velmi často i jahelník. To byly nejobvyklejší příkrmy. Za poledne býval hotel Kandelábr obstoupen mnoha lačnými, a kdo právě spěchal a nemohl se dočkati talíře, z něhož pojídal host, jenž dříve přišel, vykřikl na prodavačku:
„Za dva na dlaň, paní bábi!" Dostal tedy „na dlaň" buď nudlí nebo jahelníku.Ale na dlani to pálilo, a tak milý host přehazoval hrst příkrmu z ruky do ruky, než mu trochu vychladl, a z té hrsti přímo ukusoval. Toto „za dva na dlaň" dávno se již v Praze neslýchá, ale v léta sedmdesátá bylo zvolání příslovečné, a zvláště příslušníci pražské flámy, pražského pepictva, pokřikovali je na sebe vzájemně, hlavně když chtěli zlehčiti kamaráda a naznačiti, kde obědvá. V těchto nejprostších pražských „kuchyních" bylo lze se naobědvati za čtyři, za šest krejcarů. Nóblejší byly pekáčové závody pod loubím, kde se smažívaly taky lívance, karbanátky, a kde se i husy pékávaly. Okolo roku sedmdesátého ukrajovaly tu prodavačky porci husy za dvanáct, za čtrnáct krejcarů. Arci zas pouliční pražský vtip rozkřikoval, že se tu pekou samé husy přejeté nebo sešlostí věku zemřelé.

Hotel kandelábr

Je tomu jen několik neděl, když jednoho dne v říjnu byl odstrojen starý plynový kandelábr na Uhelném trhu, potom rozebrán a na pevném valníku odvezen i jeho kamenný podstavec. Stalo se tak při nové úpravě dlažby na trhu a zřizování podzemního
veřejného záchodku, a tak tedy navždy zmizel i někdejší hotelový „štít", který tu stál půl století a v jehož stínu a v zimě i za jeho světla tu bývalo obědváno, svačeno i večeřeno. Tehdáž brzy po ránu přišla bába (račte prominouti, to bylo všeobecné označení takové paničky stravo-vatelky), nebo dvě i tři, se vším svým kuchyňským zařízením. Nůše nebo malý vozík, v tom bytelný železný úhelník nebo kamínka na dřevěné uhlí, dva tři železné hrnce, pokličky, naběračka — nu slovem, čeho k vaření třeba. „Bába" roztopila pod hrnkem s vodou, rozfoukala ohníček, a zakrátko její okolí bylo naplněno vůní řeřavého uhlí, mnohdy i čpavým dýmem, když bylo uhlí nedobře vypáleno. Nejprve vařila „kávu", ježto ostatní prodavačky chtěly snídat, a můžete si pomysliti, že to byla dobrá, silná káva! Ale již také škrabala brambory a lámala suché skývy a krajíce chleba na dopolední a polední polévku. V těch železňácích se rozvařil mnohý „láblík" vojenského komisárku. Taky kastroly jste tu vídali, i pekáče, ačkoli „pekáčové báby" se nejraději usazovaly pod zmíněným loubím Vaječného trhu, u jeho pilířů, aby byly poněkud za větrem.

Za dva na dlaň

Byl v Praze ještě jeden druh lidových kuchyní, jejichž zánik není tak dávný, které ze starých časů vytrvaly až do století dvacátého a z nichž poslední vymizely až za války. To byly kuchyně a jídelny zároveň, beze stolů, bez židlí, ba namnoze i bez všech příborů. Nanejvýše že některá z podnikatelek byla opatřena několika vybrakovanými talíři nebo hrnečky. Plechovou lžíci přinášel si host buď v kapse nebo v botě, a kdo neměl ani lžíce, tomu za vidličku posloužily vlastní prsty. Nejznámějším střediskem těchto kuchyní byl Uhelný trh a do zřízení staroměstské tržnice taky loubí na Vaječném trhu, jež bylo tehda o několik domů delší než nyní. Pražským jazykem se tam arci říkalo „pod podloubím". Byly to nejen „restaurace", byly to i kavárny, a lidový vtip, kterému nikdy nebylo zle o nápad, zbrousil si taky na těchto zjevech. Když jsem dávněji než před padesáti lety uslyšel poprvé „hotel Kandelábr" „hotel Černá nůše" nebo „kavárna V nůši", nerozuměl jsem tomu hned, ale brzy jsem poznal, oč běží. Neměl jsem na Uhelný, na Vaječný trh daleko. A tam tedy jsem poznal prosté to zařízení pražských kuchyní pod širým nebem a někdy později jsem okusil taky jejich plodů, abych věděl všechno.

Lovy

Mezi ciferními údaji a statistickými výkazy z roku 1860 zasluhuje snad místo také výkaz lovecké a honební kořisti, ježto budou pánové nimrodi a přátelé honitby s to, aby porovnali nynější stav zvěře se stavem tehdejším, což není prosto zajímavosti. Dle podrobného výkazu, jenž na rozkaz místodržitele barona Mecséryho sestaven byl, postříleno v honební periodě 1859-1860 v Království českém: 509 jelenů, 356 lani a 132 kolouchů, 1577 kusů dančího, 6800 kusů srnčího, 695 kusů r černé zvěře, 506 tetřevů, 2153 tetřívků, 924 jeřábků, 47 469 bažantů, 635 224 koroptví, 10 558 křepelek, 226 divokých hus, 5715 divokých kachen a 3026 lysek, 12 potápek, 4152 sluk lesních, 2445 sluk bahen-ních čili kozlíků, 502 kvíčaly, 2998 divokých holubů, 497 250 zajíců, 9422 králíků, 34 368 veverek, 131 vyder, 201 jezevec, 4655 lišek, 2203 kuny, 5741 tchořů, 533 ježků, 24 609 lasiček, 17164 koček, 42 orlů, 191 výrů, 7902 jestřábi, 70 krahulíků, 17 712 supů, sokolů a luňáků, 7139 sov nočních a 167 816 vran a kavek. Váha všeho jedlého masa z různých druhů postřílené zvěře činila 31 348 centů, váha získaných parohů bezmála 92 centů. Získané surové kůže měly cenu 194 424 zlatých.

Řemeslo a kucharinky

Dostane dva tři krejcary, a kdo ví, zda je ještě jednou do večera vydělá. Nepřijde vždy k obědu a kucharinka, byť i chtěla, nemůže mu vždy něčeho poskytnout. Smutně jim se daří řemeslo. Mnozí již ani nedbají řemesla. Vidíme je v nákladních domech nosit na sejpku, vidíme je strkat vozíky, v zimě u sklepu nakládat led, ba pumpovat i v lázních, když hosté berou tuš. Šťastný ten, který se v nákladnickém domě usadil. Tam dostane silnou stravu, anebo si vydělá hezký groš. Tam se drží v teple, a jestli jich několik pohromadě, večír při sklenici a s pipkou si mohou rozprávět o domovině, která chudá vyslala je v nebohatý národ. Řemeslem již pohodili, které nevynáší, učí se práci jiné, která je ob Ale těch jest nejmenší část. Bohužel, že musíme říci, že jest velká část jich líná, aby se přiučila něčemu jinému. Na „řemeslo" svoje stěžují se již všichni. Ale že jiné neumějí, vídáme je se toulat městem a živit se nejsmutnějším řemeslem — žebrotou. Málo jest těch domů, kde se jim štědře dveře otevrou. Znám ostatně některé domy, kam smějí přicházet v pátek aneb o velký svátek a dostanou oběd. Ale kolik jest takových? Z většího dílu vidíme je vyzáblé, schoulené do svých huní, děti i dospělé — a místo „dratóvac" prosí žalostným hlasem o almužnu.
Někteří, a to dosti čiperní, obíhají studentské koleje. Mají jakousi přitažlivost k studentům, a zatančí-li jim nějakou tu „svoji", vědí, že netančili nadarmo.
Znám velkoobchodníka, který má drotara najatého co posla. Drotar zná celé Čechy, doběhne, kamkoli pán chce, a přitom jest ze všech poslů nejspolehlivější. Svěř mu svou duši, a on ti ji na pravé místo donese. Málo v nich teď najdeš života. Drotar přestal u nás již být onou figurou, která vesele po městě putujíc budí veselost. Smutné jsou asi jich návraty, vracejí-li se vůbec. Mosazná Panenka Maria na řemenu jako by na něho zanevřela i doma i u nás. Zdá se, že se necítí u nás více doma.
Kdysi jsem žádal drotara, aby zazpíval „nějakú slovenská". Zazpíval:
Od Trenčína do mlýna malovaná dolina. A když přišel k místu: „Oj tým javorem, lepým javorem," dal se do pláče. „Proč pláčeš, braťko?" Aj, mladý pánko, u nás zle, a věru zde ešče hůr." Ba, vyhasínají, a drahé „kucharinky" a hliněné hrnky s nimi.
/1861/

Misce zalepit rány

Pražské slečny, které posud nevěděly, kdo byl Žižka, nebudou pak vědět, kdo byl drotar; a kdo ví, nevysloví-li se některá v ten smysl, že ten drotar v Muzeum vlastně jest Žižka sám, hliněný hrnek vedle něho že jest snímek některého hradu. Jak zcela jinak se vede drotarům teď! Rádně oblečený drotar jest u nás vzácnost; širák již mnohý zahodil, mosaznou Panenku Marii prodal aneb ji ne-ošetřuje, taštička necinká naplněna dvacetníky. Slabým hlasem volá po dvorech „dratóvac". Málokteré dveře se mu otevrou, z málokterého okna kývne mu vlídná kucharička. Sám musí klepat na dveře u kuchyně, uctivě smeká klobouk a kuchařce musí říci kucharička. „Kucharičko drahá, ňáky ten hrnčok podratovac!" „A jděte mi! Kde bysme vzali hrnky! Máme lité!"
„A přece jakú misku, rendlík!" Dostane-li přece trochu té práce, zasedne k ní celý zemdlený. Děti, nebojí-li se ho docela, pokukují jen skrze pootevřené dveře na něho a vypravují si s podivením, že tu drotar. Drotar žádá ponížený kucharinku o kúsek chleba, aby misce mohl zalepit rány. Je-li kucharinka hodná, dá mu větší skrojek; drotarovi se zaleskne oko, více toho chleba sní, než upotřebuje — máť hlad. S miskou je hnedle hotov; s lítostí se podívá na práci, že tak brzy v konci.

Hrnců drátování

Tváře mu kvetly, mosazná Panenka Maria se mu leskla na řemenu, taštička se mu naplňovala zvučnými dvaciáši, domů ho táhla radost, že brzy bude moct vzít si Andulku za svou ženu, do Čech ho táhla naděje, že mnoho vydělá — velmi dobře se mu vedlo. Kucharičkám dovedl polichotit, dovedl je štípnout v tvář a sedě na zemi s hrncem vypravoval ledacos dětem jej obklopujícím ze svých krajin. Vypravoval rád, s zanícením; práce mu ubíhala, drát mu jen zvonil, kleštičky se mu v jeho ruce jen kmitaly. Byl to veselý hoch! Na mrknutí zazpíval nějakou „drotarskou", na pokynutí zatančil nějakou „svoji". Den mu ubíhal v práci, rok v naději — veselý to byl hoch. A proč? Že bylo dostatek kamenných hrnků. Avšak čas vše mění, i — hrnce. Zlaté šněrovačky zašly, zlaté čepce se proměnily v krajkové, krátké pantalóny zašly k otcům, beranice vymřely a za nedlouhý čas bude drotar v Praze tak vzácným exemplářem jako poslední stříbrný dvaciáš. Neuplyne ještě ani toto století a v českém Muzeum (které pak již bude na Karlovu náměstí) se objeví mezi starožitnostmi hliněný hrnek, vedle hrnku v olej namalovaný drotar. (A taky že je, tohle trefili přesně)

Dráteníci v praze

Sířící se průmysl mění obyčeje tak jako vzdělání lidskou tvář. Vynálezy stíhají jeden druhý, železnice odklidí dostavník, telegrafy odklidí pošty a posly vůbec. Vidíme ještě v starých hrách divadelních, kterak posel stíhaje posla přináší smutné zprávy.
Až budou naše doby patřit k dobám starým, nebudou Jobům naší doby přinášet poslové zprávy ohromující, nýbrž telegraf. Pravým Jobem bude ten, koho telegrafické depeše za den zničí. Skoro se nám zdá, že za nedlouhý čas náležeti budou drotaři v Praze právě tak k podivnostem, jako dostavníky již nyní náleží. Tak jako vůbec již nejsou drotaři dnešní tím, čím byli před nemnoha ještě lety; prvotní ráz se stírá z nich.
Ještě asi před desíti roky zpívala se s oblibou veselá „Já jsem dobrý řemeslník od trenčanské stolice". Drotar co veselý hošík putoval po pražských ulicích, znal všecky kuchyně, znal kucharičky, mnoho mu skáplo, mnoho si vydělal.

rybaření na Vltavě

Na ostrovech, na kamenitých březích, na můstcích a loďkách, ba i vysoko na nábřežní zdi u zábradlí stáli a sedali po celé dni lidé s pruty a udicemi, kdežto mlynářští a jiní oprávněnci na loďkách s čeřeny po Vltavě se projížděli a v hlubinách štěstí svoje zkoušeli. Vltava měla dle všeho tehda ještě více ryb, než jich má nyní, neboť kromě lidí, kteří jenom ze zahálky k prutu a vlasu sahali, rybařili mnozí skutečně také pro zisk. Sestupovaly se tu a tam celé společnosti pro najímání rybářských revírů na Vltavě a prováděly tento sport — tak aspoň se tvrdilo — se skutečným výdělkem. Když pak se jim lov někdy zvláště podařil, šli se pochlubit do novin a druhý den mluvila o tom „celá Praha".

Další řemeslníci

Lékáren 15. Advokátů 61 a notářů 8. Knihkupectví (s c. k. hlavním knihoskladem) 12, obchody s uměleckými výrobky a hudebninami 3, antikvariátů 8, půjčovny knih 3. Knihtiskáren bylo 12, vedle nich pak 12 ocelo a kamenotiskáren. Noviny takzvané politické vycházely 4 (z nichž jedny české, totiž úřední Pražské noviny) a jeden lístek lokální. Malířů historických a portretistů bylo 42, krajinářů, pro architekturu a ornamentiku 13, malířů na porculánu 7. Malířů pokojů 67. Krejčovských mistrů pro mužské 475 a vedle nich 60 dekretářů, pro ženské 158 a 1 dekretář. Obuvníků bylo 210 mistrů a 67 dekretářů. Obchodů se zbožím střižním, módním a ozdobným 209, obchodů se suknem 43, modistek (pro ženské klobouky a čepce) 58 s legií pomocnic, květinářek 14. Zlatníků bylo 87, vedle nich 12 zlatníků židovských, 9 dekretářů a 5 majitelů továren na zlatnické zboží. Fiakrů bylo 106 se 89 vozy. /S. Heller/

Kolik bylo v Praze jakých řemesel

Praha čítala totiž roku 1856 celkem 255 ulic, 59 náměstí, 3395 domů a 124 200 obyvatelů. Vyšehrad čítal 81 domů, Karlín 212 a Smíchov (s Košíři a vilami) 242 čísla. Statistika živností, povolání a podniků jevila řečeného roku tyto číslice: mlýnů a mlynářů bylo v Praze 48; z těchto mlýnů byly jenom 4 zařízeny americkým způsobem na pohon parou. Krupařů bylo 199, pekařů 62 (na Starém Městě 27, na Novém Městě 19, na Malé Straně a Hradčanech 16). Kromě těch byla ještě řada pecnářů. Řezníků, jak už řečeno, bylo 65. Pivovarů na Starém Městě 19, na Novém Městě také 19, na Malé Straně 5, tedy celkem 43. Hostinců bylo 404, kaváren 57 a vináren 35 (některé hostince byly již tehda zároveň kavárnami). Cukráren bylo 38 a dvě továrny na cukrové zboží. Doktorů medicíny bylo v Praze 220 a vedle nich 24 zkoušených ranhojičů a porodníků.