Za Smíchovem

Smíchov byla dlouhá rozházená tovární ves, ku rou táhla se mezi příkopy, zdmi, neúhlednými domky, ba i přízemními polozapadlými baráky, mezi nimiž jen tu a tam se vypínala výstavnější budova, nekonečná, brzy prachem, brzy bezedným blátem pokrytá silnice ku Zbraslavi, již blíže nynější třídy Palackého prorýval špinavý potok motolský. Tovární čtvrt podle cesty byla jako částečná až dosud jediná klikatina úzkých, nečistých uliček. Také na Smíchov vycházelo se z Prahy tmavou, nízkou, uvnitř lomenou branou, na jejímž místě rovněž v létech šedesátých zřídili a vystavěli novou. Břehy vltavské spojovaly, nehledě k viaduktu státní dráhy, jen dva mosty, kamenný Karlův a řetězový. V místech řetězové lávky a pak mostu Palackého byly převozy. Nádraží měla Praha jen jediné, vždyť spojovala ji s ostatním světem jen státní dráha k Vídni a k Drážďanům. Bylo to nádraží v Hybernské ulici, které však tehda postrádalo ještě nárožního domu, v němž se nalézá restaurace, perón nesahal až k nynější Havlíčkově ulici, ale končil hned za domem příjezdním. Však byla tu přece ještě jiná dráha, a to koňská, jež jezdívala od nepatrného domku za Bruskou branou k Buštěhradu. Z ostatních stran Čech i ciziny dojížděly četné pošty a dostavníky. Ony měly své středisko v poštovním úřadě na Poříčí, tyto v různých zájezdních hostincích.
/L. Quis/

Za městem

A přece byla ta Praha krásná, božsky krásná, ale byla to kráska zanedbaná od nelaskavé macechy. Hůře ještě vypadalo to na předměstích. Byly tenkráte ovšem ještě jenom dvě: Karlín a Smíchov; Vyšehrad byl samostatné město, což ovšem nevadilo, aby byl možná-li ještě zanedbanější než ta předměstí. Vinohradů a Žižkova ještě nebylo; tam roztroušeny byly mezi poli a zahradami porůznu jen jednotlivé osamělé dvorce neb letní hostince. Karlín, tehda sotva třicí-tiletý, byl úpravnější než Smíchov, ale široká jeho hlavní ulice, jež jediná byla skoro dostavěna, dýchala nudou, náměstí bylo neupravené a pusté; dřevěný kostelík vystavěný v zahradě po pravé straně, hledí-me-li k Žižkovu, nepřidával prostranství tomu nižádní' krásy. Při samé Poříčské bráně, úzké a temné — jež teprve v letech šedesátých nahrazena byla stavbou modernější, nyní ovšem také dávno zbořenou, viděti bylo po levé straně ještě na velkém prostranství až za viadukt státní dráhy zelinářské zahrady, z nichž vyčnívala tu a tam vysoká ramena zavlažova-cích čerpadel. V příkopu u samé brány bývalo měs-tiště rozličných bud cestujících panoram, zvěřinců, stávaly tam kolotoče, ba provozovali tam i komedianti své krkolomné kousky.

Policajti

Velmi vážnou, obervanou a nenáviděním stajáží tohoto nichtt byli tehdejší c. k. policejní strážníci, všeobecně jenom policajty zvaní. Strážníci byli uniformováni docela jako pěší vojáci, s toliko rozdíleni, že neměli bílých kabátů jako infanteristé, nýbrž temné jakési, tuším že hnědé. Na hlavách měli vysoké, hladké černé „čáky" s mosaznými orly a přes prsa křížem přeložené bílé řemeny na šavli a torbu s pouty. Bambitek ani revolverů neměli, večer však, neklame-li mne paměť, obcházeli s puškami. Lid pražský bez rozdílu národnosti těchto policajtu nenáviděl a říkal jim — narážeje na bílé kříže jich řemeni) ..křížoví pavouci" nebo také „křižáci". Nenávist tato plynula z okolnosti, že byla tehdejší policie pražská, jako venku žandannerie, nejenom stráží bezpečnosti, nýbrž také stálou hrozbou a skutečnou, metlou na všechno občanstvo, karabáčem všemohoucí byrokracie, neúprosným cerberem politickě poroby a vůbec postrachem všeho lidu, zejména osob jenom poněkud lehčí mysli a živější letory. Příkazů a zákazů, jež tvořily obsah, program a ochranu absolutní vlády té doby, dbala policie pražská více a pilněji než úkolů vlastní služby bezpečnostní, a proto spatřoval v ní všechen lid instituci politickou, sobě, národu a hlavně všeliké volnosti nepřétlelskou. A uniformovaní ozbrojení policisté vedli si skutečně tak, jako by byli ozbrojenou mocí, jež rebelii povalila, odbojnou zem válečně obsadila a v stálém postrachu udržovati musí.

Chodníky a ulice

Jízdní dráhy ulice byly neupravené, neurovnané a tedy hrbolaté a všelijak zvlněné. Dlažba byla kostrbatá, namnoze z takzvaných „telecích hlav" stlučená, plná struh a prohlubní. Chodníky byly úzké, nevyvýšené, mramorovými plotýnkami dlážděné a tedy hladké, po dešti pak a sněhu vždy až nebezpečně skluzké. Proto dávala je obecní správa v zimních měsících od kameníků zubatými sekáčky „vysekávat", aby se staly drsnějšími, což arci vždy jenom na krátkou dobu pomáhalo. Že nebylo tehda v Praze žádných městských drah nebo tramvají, rozumí se samo sebou, avšak připomenutí zasluhuje, že nebylo zde ani žádných omnibusů nebo čehosi podobného. Fiakry a drožky byly v městě jedinými pomůckami rychlejší komunikace a pro výletníky do pražského okolí stávaly za každou branou zelenými plátěnými střechami kryté bryčky, které teprv odjížděly, když všechna místa byla obsazena. Tyto bryčky jezdily v neděli a ve svátek mezi Prahou a určitými nedalekými výletními místy po celý den sem tam, nebyly-li náhodou nějakou společností na celou dobu výhradně najaty. /S. Heller/

Domy a výkladní skříně

Ježto všechen hospodářský život v kleštích všemohoucí libovlády nijak rozvíjeti se nemohl a krom toho ještě bezpříkladnou mizérií státního hospodářství, valutových a úvěrních poměrů dušen byl, nebylo žádného stavebního ruchu a žádné viditelné konkurence v živnostech a následkem toho nebylo také žádných skvěle zařízených závodů, žádných parádních, bohatě osvětlovaných výkladních skříní a reklamních štítů, žádných lesklých, lákavých obchod nich výstav, žádného přepychu ani zářivé, filigránové, laciné, touhu a koupěchtivost dráždící parády... všude vládla jenom jakási solidní skromnost, zdrželivost a spořivost, tichá kalkulace, hospodárná vypočítavost a spokojenost se vším, co klidný, normální běh života skýtal, a proto byly i hlavní třídy pražské prosty všeho přepychu a vší jiskřivé pestrosti. Fronty domů táhly se lomenými, ale přece tichými čarami v jakési nudné jednotvárnosti od prospektu k prospektu. Průčelí domů byla ponejvíce hladká, ctihodnou „patinou" sazí a prachu ztemnělá, čmouhami pokrytá, a proto jaksi zasmušilá. Rozkazů na opravu a úpravu fasád tehda mnoho se nevydávalo, a proto dostávaly i části ještě poměrně mladé vzhled jakési nikoli starožitnosti, ale ovšem zestárlosti a sešlosti.