Další dojmy

V době té viděl jsem Prahu, která již tehda byla cílem mých dětských tužeb, jen dvakráte. Poprvé přijel jsem tam s otcem jako hoch čtyř nebo pětiletý asi v roce 1850 neb 1851. Přibyli jsme po státní dráze od Kolína na nádraží v Hybernské ulici, a byl to zvláštní dojem, který mne tam uvítal. Když vlak stanul, vstoupilo několik uniformovaných úředníků a šlo vagóny, které byly tehda průchodní, avšak jinak stavěné než nyní — prohlížejíce cestovní průkazy cestujících. Bylo to v době passierscheinů a Praha nalézala se v stavu obležení, který tu již v květnu roku 1849 byl prohlášen.
Pamatuji se ještě dobře, jak jsem se zděsil těch cizích, dosti neomaleně si počínajících zřízenců, jichž jednání jsem nechápal a kterým jsem nerozuměl, neboť mluvili jen německy. Chápal jsem pouze dle tónu řeči, že to, co mluví, není ani zdvořilé, ani přívětivé. Ale zděšení mé dostoupilo vrchole, když se pojednou z některého vozu ozvalo hlasité zavolání „Patrol", rozléhající se za náhlého utišení pod širou střechou rozlehlého perónu, a když se vzápětí z nádražní budovy vyhrnula vojenská hlídka v plné zbroji a hned nato odváděla ve svém středu neznámého člověka.
Své zmatené, nejasné a prapodivné dojmy další z této i z pozdější své návštěvy Prahy zde líčiti nebudu a řeknu jen tolik, že od té doby se mi stala naše matička městem z pohádky, plným zámků a věží, plným báječného života, a že jsem si ji v bujné fantazií své obydlel samými králi, princi a princeznami. To zahalilo mi sice příhodu na nádraží, ale jak viděti, nesmylo ji z mé paměti.