Stravování na ulici

V kastrolech, na pekáčích svítily smrtelnou bledostí cezené nudle a žlutaly se šťouchané brambory, velmi často i jahelník. To byly nejobvyklejší příkrmy. Za poledne býval hotel Kandelábr obstoupen mnoha lačnými, a kdo právě spěchal a nemohl se dočkati talíře, z něhož pojídal host, jenž dříve přišel, vykřikl na prodavačku:
„Za dva na dlaň, paní bábi!" Dostal tedy „na dlaň" buď nudlí nebo jahelníku.Ale na dlani to pálilo, a tak milý host přehazoval hrst příkrmu z ruky do ruky, než mu trochu vychladl, a z té hrsti přímo ukusoval. Toto „za dva na dlaň" dávno se již v Praze neslýchá, ale v léta sedmdesátá bylo zvolání příslovečné, a zvláště příslušníci pražské flámy, pražského pepictva, pokřikovali je na sebe vzájemně, hlavně když chtěli zlehčiti kamaráda a naznačiti, kde obědvá. V těchto nejprostších pražských „kuchyních" bylo lze se naobědvati za čtyři, za šest krejcarů. Nóblejší byly pekáčové závody pod loubím, kde se smažívaly taky lívance, karbanátky, a kde se i husy pékávaly. Okolo roku sedmdesátého ukrajovaly tu prodavačky porci husy za dvanáct, za čtrnáct krejcarů. Arci zas pouliční pražský vtip rozkřikoval, že se tu pekou samé husy přejeté nebo sešlostí věku zemřelé.