Za dva na dlaň

Byl v Praze ještě jeden druh lidových kuchyní, jejichž zánik není tak dávný, které ze starých časů vytrvaly až do století dvacátého a z nichž poslední vymizely až za války. To byly kuchyně a jídelny zároveň, beze stolů, bez židlí, ba namnoze i bez všech příborů. Nanejvýše že některá z podnikatelek byla opatřena několika vybrakovanými talíři nebo hrnečky. Plechovou lžíci přinášel si host buď v kapse nebo v botě, a kdo neměl ani lžíce, tomu za vidličku posloužily vlastní prsty. Nejznámějším střediskem těchto kuchyní byl Uhelný trh a do zřízení staroměstské tržnice taky loubí na Vaječném trhu, jež bylo tehda o několik domů delší než nyní. Pražským jazykem se tam arci říkalo „pod podloubím". Byly to nejen „restaurace", byly to i kavárny, a lidový vtip, kterému nikdy nebylo zle o nápad, zbrousil si taky na těchto zjevech. Když jsem dávněji než před padesáti lety uslyšel poprvé „hotel Kandelábr" „hotel Černá nůše" nebo „kavárna V nůši", nerozuměl jsem tomu hned, ale brzy jsem poznal, oč běží. Neměl jsem na Uhelný, na Vaječný trh daleko. A tam tedy jsem poznal prosté to zařízení pražských kuchyní pod širým nebem a někdy později jsem okusil taky jejich plodů, abych věděl všechno.