Misce zalepit rány

Pražské slečny, které posud nevěděly, kdo byl Žižka, nebudou pak vědět, kdo byl drotar; a kdo ví, nevysloví-li se některá v ten smysl, že ten drotar v Muzeum vlastně jest Žižka sám, hliněný hrnek vedle něho že jest snímek některého hradu. Jak zcela jinak se vede drotarům teď! Rádně oblečený drotar jest u nás vzácnost; širák již mnohý zahodil, mosaznou Panenku Marii prodal aneb ji ne-ošetřuje, taštička necinká naplněna dvacetníky. Slabým hlasem volá po dvorech „dratóvac". Málokteré dveře se mu otevrou, z málokterého okna kývne mu vlídná kucharička. Sám musí klepat na dveře u kuchyně, uctivě smeká klobouk a kuchařce musí říci kucharička. „Kucharičko drahá, ňáky ten hrnčok podratovac!" „A jděte mi! Kde bysme vzali hrnky! Máme lité!"
„A přece jakú misku, rendlík!" Dostane-li přece trochu té práce, zasedne k ní celý zemdlený. Děti, nebojí-li se ho docela, pokukují jen skrze pootevřené dveře na něho a vypravují si s podivením, že tu drotar. Drotar žádá ponížený kucharinku o kúsek chleba, aby misce mohl zalepit rány. Je-li kucharinka hodná, dá mu větší skrojek; drotarovi se zaleskne oko, více toho chleba sní, než upotřebuje — máť hlad. S miskou je hnedle hotov; s lítostí se podívá na práci, že tak brzy v konci.