Hrnců drátování

Tváře mu kvetly, mosazná Panenka Maria se mu leskla na řemenu, taštička se mu naplňovala zvučnými dvaciáši, domů ho táhla radost, že brzy bude moct vzít si Andulku za svou ženu, do Čech ho táhla naděje, že mnoho vydělá — velmi dobře se mu vedlo. Kucharičkám dovedl polichotit, dovedl je štípnout v tvář a sedě na zemi s hrncem vypravoval ledacos dětem jej obklopujícím ze svých krajin. Vypravoval rád, s zanícením; práce mu ubíhala, drát mu jen zvonil, kleštičky se mu v jeho ruce jen kmitaly. Byl to veselý hoch! Na mrknutí zazpíval nějakou „drotarskou", na pokynutí zatančil nějakou „svoji". Den mu ubíhal v práci, rok v naději — veselý to byl hoch. A proč? Že bylo dostatek kamenných hrnků. Avšak čas vše mění, i — hrnce. Zlaté šněrovačky zašly, zlaté čepce se proměnily v krajkové, krátké pantalóny zašly k otcům, beranice vymřely a za nedlouhý čas bude drotar v Praze tak vzácným exemplářem jako poslední stříbrný dvaciáš. Neuplyne ještě ani toto století a v českém Muzeum (které pak již bude na Karlovu náměstí) se objeví mezi starožitnostmi hliněný hrnek, vedle hrnku v olej namalovaný drotar. (A taky že je, tohle trefili přesně)