Musím dnes psát o pivě

Je mnoho bídy ve světě, pravda, chudoby společenské, politické, duševní, daleko od nás, hned vedle nás, ale nežádejte od nás teď soucitu! „Cožpak ležím já na růžích," pravil král Montezuma, když ho pekli, „cožpak ležíme na růžích," voláme na bědující tu světovou bídu my, pekoucí se na červencovém slunci, do večera nadobro usmažení, s mozkem vyprahlým, jazykem přilepeným, duší jako krokodýl zaschlou. Jakpak mužem mít soucit my, kteří máme žízeň! Nedivte se, musím dnes psát o pivě! Navykl jsem psát vždy o tom, co je nejčasovější, poukazovat vždy tam, odkud lidstvu kyne nejjistěji spása, a s podivuhodným taktem začínám vždy přitom zrovna tam, kde mne samotného nejvíc něco hněte. Teď mne hněte žízeň vás ne? Jen buďte upřímní, jen se přiznejte, jak nedočkavě v denním vedru čekáte, až že nadejde večerní hodina hospodské návštěvy, jak se chvějete tajnou obavou, že snad navečer nebude pivo dosti dobré, ach, vždyť si v bídě tak snadno rozumíme! A pak když zasednem ve své hospůdce! Vynaložíme poslední sílu svou, abychom se na hospodského zasmáli hodně, ale hodně sladce, vždyť je takřka život náš v rukou jeho, svěřujem mu, co máme nejdražšího, své žaludky, a od něho zcela to závisí, na jakýže sud požene dnes ty žaludky pastvou. Večeříme sice, ale jen taktak, nejraději bychom začli hned od párátka na zuby. A pak pak chytnem sklenici za ucho opatrně jako králíka. Vyzdvihnem ji proti světlu, přivoníme k jejímu svršku, nasadíme oko, nos, jazyk ach!