Co kdo vyloví

Bylo po obědě, a paničky vařily kávu, svačinu. O hygieně se tehdy ještě nemluvilo, a tak tedy kavárničce pod širým nebem stačily dva tři hrnečky pro všechny hosty a bez vyplachování. V ty doby bylo mi nápadné, že jedna z paniček má na motouzu nejen lžíce, ale i hrnečky. Na špagátě asi tak tři lokte dlouhém, právě co by stačilo od nůše do úst. Pročpak to, paničko? „Ale onehda mi jeden takový lump utekl s hrnkem, než jsem se otočila. Dá za kafe tři nováky — a hrnek byl za štyry!" Ještě před válkou, ba snad v počátcích války vídal jsem takovou přenosnou či lépe převoznou obědvárnu v ulici Jilské, kde tvoří malé náměstíčko před kostelem dominikánským.
Způsob „vaření" byl v pozdějších dobách jiný. Podnikatelky obcházely hostince, snad i kuchyně malých hotelů, a skupovávaly nejen odpadky kuchyňské, ale i zbytky po hostech. Bez rozdílu pak házely všechno do svého kotle, v němž to ohřívaly. U kotlíku visela naběračka. Kdo zaplatil čtyry nováky, mohl si naběračkou hrábnouti do kotlíku, až na dno, ale toliko jednou. A co vyhrábl, bylo jeho. Leckdo ulovil kus masa, jiný vytáhl jenom naběračku řídkého. Reptati nesměl nikdo. Takový lov se podobal pohádce o „úhoři mezi hady". Ale cvik je velká věc. Byli mezi navštěvovateli umělci, kteří vždycky šťastně zalovili a přišli na své peníze. Ostatní chudáci vytáhli jen lžíci polévky.