Vídeňská měna

Patentem ze dne 27. dubna 1858 stanoveno posléz, že závazky na vídeňskou měnu znějící přepočítány býti mají v poměru 100 zlatých vídeňské měny rovná se 42 zlatým měny rakouské toho roku zavedené. Staré „černé bankocetle" čili papírové zlatky a dvouzlatky vídeňské měny nebyly za mého mládí již v oběhu, ale ovšem kolovaly ještě přehojnou měrou drobné peníze měny vídeňské a lid počítal až do zavedení nové rakouské měny ve dvou měnách: na stříbro a šajny, ale více na šajny než na stříbro. Sajnovými měděnými mincemi byly dvougrošák, groš, dvoukrejcar a krejcar. Dvougrošák a groš byly velké placaté mince nehezkého rázu. Dvougrošák měl ve vykrojených rozích ornamentového čtverce číslici 30, groš cifru 1 5, což bylo utkvělou památkou, že mince tyto v době, kdy raženy byly, platily třicet a patnáct krejcarů, kdežto za mojí doby už měly platební cenu jenom šesti krejcarů a tří krejcarů. Takové převraty měl za následek státní bankrot! Valutovou mizérii let padesátých ilustrovaly nejlépe papírové drobné peníze. Ježto se za vysokého ážia skutečně s tříbrné (konvenční) dvacetníky docela z oběhu ztrácely, ba i chatrné šestáky časem od spekulantů „stah«ovány" byly, vydávala vláda dvacetníky a šestáky papírové. Ale nedosti na tom: i měděných drobných peněz pociťoval se nedostatek, a takž trhaly se papíro vé dvacetníky na půlky a čtvrtky, papírové šestáky pak na půlky, jako se dříve, dokud ještě vydávány byly skutečné šajny, trhaly zlatky a dvojky na půlky a čtvrtky.