Frankování dopisů

Vyplácení čili frankování dopisů bylo až do druhé polovice šedesátých let věcí nesnadnou; za každé psaní platilo se nejen dle jeho váhy, nýbrž také dle vzdálenosti místa, do něhož bylo adresováno. Poštovní ředitelství upravilo několikráte vzdálenosti, tj. určilo podrobnými tabelami, jaká vzdálenost se do každého poštovního úřadu má počítat. Nikdo nemohl si tedy sám — nemaje tabely po ruce — psaní frankovat, leda do míst se známou již vzdáleností a frankaturou, frankovali tedy snad většinou psaní poštovní úředníci sami, určujíce obecenstvu jenom, mnoho-li má na penězích složiti. V poštovních úřadech s velkou frekvencí musili si lidé ve vyvěšených tabelách vyhledati, kolika krejcary mají psaní frankovat. Šlo-li například psaní přes 10 mil, musilo se frankovat známkou desítikrejcarovou; do Vídně platilo se odsud z prostého, lehkého psaní 15 krejcarů. Tento způsob vyplácení listů dle vzdálenosti potrval až do 1. ledna 1866, kdy zavedena jednotná sazba 5 krejcarů za prosté psaní pro celou říši; do ciziny se ovšem platilo i potom více a různě až do uzavření světového poštovního spolku.