Veliký útěk

Je tomu právě týden, co Praha náhle změnila svůj ráz a obraz Prahy co změnil svou stafáži. Předtím nejhlučněji na nádraží východním, tehdy ale mrtvo tam a pusto. Již ale z nejbližších ulic harašil naložený vůz za vozem jako lavina za lavinou, a již na Příkopech spojily se v proud nepřetržený a nekonečný, a proud ten rostl a rostl, až se podobal rozvodněnému veletoku, který div že Řetězový most, Oujezdskou bránu a Smíchov nestrhl s sebou až k Plzni. Bylo tu jako na Doréově obraze Potopa, na kterém se tygřice a člověk těsně tlačí k sobě. Ekypáž třela se o veliký vůz, aniž by si rukáv pak oprášila, fiakr na své předky pyšný točil se kolo v kole s drožkou par-venuem. Pánbůh sobě vzpomněl na kočí a na vozy nájemné, peněz se nabízelo za povoz až báječně, a když někdo povoz ulovil a šťasten dovnitř lezl, křičel ještě v polobezpečí svém: „Kočí proboha vás prosím jen honem!" A kdo je potkával, buď se rozmýšlel, nemá-li také utéct, buď byl srdnat a roztáhl ústa k tak srdečnému úsměchu, že by byl brzy bití dostal.