Další radosti dostavníku

Nejhůře bylo s dostavníkem, když leželo hojně sněhu a byl tuhý mráz. Tu stávalo se často, že vůz, na jehož kolech přimrzaly sněhové škváry, z místa nemohl, a tu musili cestující vystoupit, vlastní ramena nasadit, dostavník ze závěje vyprostit a pak ještě dále až na konec návrší vytlačit, sice byli by docela zamrzli. Tato procedura opakovala se cestou leckdy dvakráte a třikráte, takže dostavník do Prahy dorazil místo o osmé hodině ranní až v poledne. V oboru cestovním nepamatuji se na nic hroznějšího, než bývala zimní dobou jízda dostavníkem. Proto užívali jsme dostavníku k jízdě do Prahy, jenom když tak velela krajní nutnost; k jízdě nazpět domů jsme ho neužívali nikdy, jednak pro jeho nepohodlnost, jednak pro poplatek na naše finance příliš velký. Bývaly tedy formanské vozy naším obvyklým a také oblíbeným dopravním prostředkem. Rozkoší jsme na nich nezažívali ovšem také žádných, ale zato hojně poezie a různých dobrodružství. Když nám bylo odebrati se z velkých prázdnin do Prahy na další studie, smluvilo se dle možnosti několik studentů, tři nebo čtyři, a ti najali si společným nákladem pro sebe a svoje kufry zvláštního vozku, třebas jenom s jedním koněm.