Jak to ve škole vypadalo

„Na to slabikování pozor! A pak ať se ty hloupé děti podruhé nesmějou, když jim někdo něco nového ukáže! — Mají se hezky!" My děti povstaly jsme opět uctivě a pozdravily plným chorálem jednoho sta a pětatřicíti hlasů — tolik nás měl podučitel v jediné třídě, kluků a děvčat, pohromadě! Učitel byl tehda držitelem školy asi v ten způsob, jako se dosud říká: kaplan X dostal faru v Z — za onoho času říkalo se: ten a ten obdržel školu tam a tam. Byla-li škola dvoutřídní, musil si učitel obstarati podučitele. Podučitelům říkalo se v starších dobách a také ještě nějaký čas po roce 1849 pomocník, ale název ten v letech padesátých jakožto prý nepříslušný a nedůstojný rychle vymizel. Pomocníka (později podučitele) přijímal a platil učitel sám vikář čili okresní školdozorce (vždy kněz) bral jeho zvolení prostě na vědomí, ač měl ovšem právo námitek. Také když učitel pro churavost delší dobu nebo trvale vyučovati nemohl, vyhledal si, přijal a platil si sám svého zástupce, kterýž arci musil míti předepsanou způsobilost. vyučovací hodiny byly dopoledne od deváté do jedenácté hodiny a odpoledne od prvé do třetí. Ve čtvrtek bývalo celý den prázdno. V každé školní světnici neboli třídě byly dvě souměrné, uličkou oddělené řady lavic. Na pravé straně sedali hoši, na levé dívky.