Slabikování

Učitel vyvalil oči, ale neřekl nic; pověsil na černou tabuli novou hláskovací tabulku a ukazuje rákoskou, vyvolával hochy a děvčata, aby hláskovali. Četník naslouchal chvíli a zavrtěl hlavou, pak poslouchal znovu a potřásl opět hlavou, na níž se mosazí okovaná přílba zářivě třpytila, a nemoha posléz úžas svůj na uzdě udržeti, zvolal:
„Ale jakpak to ty děti slabikujou, to jsem jakživ ještě neslyšel! Ty se naučejí pěkně číst!.. . Dovolejí, pane učitel, já to sám s některým zkusím!" Po těchto slovech odložil rukavice a přílbu, povstal a přistoupil k tabuli, napsal na ni křídou dosti úhlednými literami slovo Nabuchodonozor. Pak obrátil se. ,i vvvolav si jednoho z nejstarších žáků, pravil: „Umíš slabikovat?" Žák odpověděl ovšem, že umí, načež četník spokojeně doložil: „No, tak přeslabikuj nám to slovo!" Žák přehlédnuv rychle celé slovo, četl pevně a jasně: „Na — bu — cho — do — no — zor." „Špatně!" zvolal četník. „To není žádné slabikování, neumíš to jinač?" „Milostpane, neumím!" odpověděl srdnatě hoch.