Ve škole

„Tedy nový druh vojska, a přijde také k nám a zůstane tu!" pomyslil jsem si, zalézaje do své postýlky, a těšil jsem se již napřed, jak to bude hezké. A vskutku objevila se zakrátko na jednom domě nedaleko nás podivná dlouhá tabule se dvojím nápisem, německým a českým, a po celém městě šeptali si lidé: „Už jsou tu žandáři!" Slovo četníci přišlo teprve později do zvyku — v prvních letech neříkalo se, pokud vím, nikde jinak než „žandarmové" neboli „žandáři". A zvuk tohoto slova provázela jakási posvátná úcta, ať nedím hrůza, neboť vědělo se obecně, že moc žan-darmerie jest veliká a že nová tato vojenská instituce úkol svůj s neúprosnou přísností provádí . . . Mého otce rozmrzelo nejvíce, když se byl úředně dověděl, že četnictvu také dozor nad školami přísluší a že má velitel četnicke stanice právo posílati četníka v plné zbroji do školy, aby vyučování kontroloval, a objevíli se nějaké nepřístojnosti, aby jim hned přítrž učinil aneb je aspoň úřadu oznámil. Mladší učitel neboli pomocník, jak se tehda říkalo, nechtěl tomu nikterak věřit, ale přesvědčil se záhy. Já navštěvoval jsem již první třídu, a poněvadž mi „pomocník" dole chvilkami napomáhal, začínal jsem už pomaloučku čísti. Na škole mého otce učilo se čtení již tehda podle nové „hláskovací" metody a my, nadějní školáci první třídy, nevěděli jsme už nic o bývalém „slabikování".