Četník je k smíchu (nebo spíš k pláči)

Tak já ti to a taky těm ostatním ukážu, jak se pořádně slabikuje!" pravil důrazně četník, a ukazuje prstem, na němž těžký pečetní prsten se blyštěl, na jednotlivá písmena a označuje potom vždy celou slabiku, četl slavnostně: „En — á Na; bé — ú bu, Nabu; chá — ó cho, Nabucho; dé — ó do, Nabuchodo; en — ó no, Nabu-chodono; ze — ó er zor — Nabuchodonozor." Ještě nebyla poslední slabika tohoto slavného jména pronesena, a již rozlehl se školní světnicí hlučný, nevázaný smích. Prosím vás: děti od šesti do devíti let zapomínají snadno na povinný respekt a jsou vůbec známy jakožto nezřízení smíškové. Myslely, že to dává pan četník k lepšímu, a spustily na celé kolo. Učitel zbledl jako stěna a okřiknuv nás, hleděl ustrašeně na ozbrojeného dozorce. Ale tento zachoval se mimo nadání velkodušně, jako Prokop Velký před Naumburkem: zamračil se zpočátku přísně, ale vida pak naši upřímnou, nevinnou veselost, usmál se sám a pokrčiv jaksi pohrdlivě rameny, odstoupil od tabule, otřel si houbou prsty a otázal se učitele:
„U kterýchpak dříve sloužili?"