Jiné časy

Potom přišel jednoho méně krásného dne od podkrajského úřadu rozkaz, aby zbraně národní gardy do tolika a tolika dní a hodin byly odvedeny a uniformy gardistů zrušeny. Rozkaz ten vyslechnut a vykonán — pokud se pamatuji — bez nejmenšího odporu, ba zcela tiše: národní garda mého rodiště zemřela tiše jako beránek do vyšší vůle a moci oddaný. Mrákota jakási rozložila se nad městem, a mně, tehda ještě malému kloučkovi, zdálo se, že chodí lidé doma i na ulicích po špičkách, aby posvátného, úřad-ně předepsaného ticha nerušili. Jenom můj otec přecházel velkými, hřmotnými kroky po světnici a lámal si dlouho čímsi hlavu. Posléze dospěl však k pevnému rozhodnutí a pravil mi: „Pojď nahoru, do školy, budeme vylepovat almaru!" Můj otec byl totiž učitel a spolu také ředitelem kuru, nahoře pak, ve druhé třídě, stála veliká starobylá skříň na hudební nástroje, na staré katalogy a školní knihy. Zaprášené, stářím zešedivělé, ba namnoze již zetlelé foliantové sepisy školních dítek odpočívaly tu klidně vedle neméně ctihodných, buď docela, nebo jen na čas z praxe vyňatých nastrojil, jakož byly: viola di gamba, viola ďamour, cembalo, triangle, hoboje, fagoty, takzvané římské pozouny, pikoly, klarinety staré soustavy a tak dále, a po levé straně narovnán stoh školních knih pro děti chudých rodičů.