Skříň

Ctihodná tato „halměř" — jak na Klatovsku říkají — otevírala se jen málokdy, a romantický její obsah vzbuzoval ve mně vždy jakousi posvátnou úctu. Nuže tuto skříň měli jsme vylepovat, to jest já měl jsem se jít na to dívat. Rozumí se, že jsem byl ihned připraven, ačkoli jsem nechápal, proč se to děje — kdežpak přemýšlí o příčinách tak nepatrných zjevů malý klouček? Avšak vyvalil jsem přece oči, když otec dále nařídil, aby mu přinesli do druhé třídy také starou, již odstavenou „plentu", na níž moji starší bratří již v útlém mládí názorně studovali historii „napoleonských válek", a když pak otec z dřevěné, rozkládací pohovky vyňal silný balík novin, kterýž pod paždím stiskl a vážně do školy odnesl. „Tedy novinami to budeme polepovat, a nikoli obrázky?"... pomyslil jsem si, ale neříkal jsem nic, neboť otec vypadal mi na široké hovory příliš vážným. Nahoře vybrali jsme ze ctihodné almary, kus po kuse, její už zrovna velebný obsah a rozložili jej opatrně po školních lavicích. Pak přinesen zdola hrnec řídce uvařeného škrobu, a vylepování začalo. Ale bylo to nějak divné: otec prohlížel každé číslo novin po obou stranách, rozřezával jednotlivé archy a nalepoval půlky, jednu po líci a druhou na rub vedle sebe, jako by to bůhvíjaká vzácnost byla, ba vykrajoval tu a tam větší nebo menší „okýnka" z novin a nalepoval je na jiné, už přidělané archy, a tak to chodilo několik hodin, až celá skříň i s plentou vylepena byla.