Tetičky

Nu ano, tehdáž! Vždyť ještě později, kdy už nám bylo dvacet let, i přes dvacet, když naše tetičky vyprávěly v rodinách, že té neb oné známé paničce se narodilo děťátko, náhle se zarazily a řekly k nám mladým posluchačům: „Hynečku — Qskárku — Jaroslávku, jdi se podívat, mně se zdá, že tě na dvorečku někdo volá.." Ty tetičky totiž sttále myslily, že ještě věříme v čápa nebo vránu. Jinak se na Senovážném náměstí rozkládaly panoramy, v jejichž přitemnělém prostoru byla řada okrouhlých zvětšovacích skel, kterými jsme viděli na plátně namalované cizókrajné končiny, rovníkové i z nejzazšího severu, honby na tygry i na lední medvědy, Indiány, Eskymáky, námořní bitvy i hořící města atd. Do každé takové panoramy jsme vlezli — pokud jsme na to měli pět nebo deset nováků — a třebaže ty obrazy byly velmi křiklavé a mnohé dojista nevěrohodné, přece jen jsme si odnášeli nějaké to „poučení". Kruhová panoramata, lide se divák ociťuje jako ve středu krajiny a hledí zdárilivě na míle do dálky (jako jsou naše Lipany na výstavišti), nebyla tuším tehda ještě vynalezena. První takové panoráma viděl jsem teprv roku 1878 v Paříži (zdá se mi, že právě obležení Paříže), a taky v některérp velikém městě německém, kde arci byla zobrazena jakási vítězná bitva Němců s Francouzi z roku 1870-71.