Muzeum prasáren

Jen úkradmo tam zapadávali mladíci, a dlouho postávali před boudou, obzírajíce krajinu, aby jich nikdo známý neviděl. Mnohý si tu přilhal rok, aby ho dovnitř pustili, a dobrý patron podniku se po křestním listě nepídil. Sám jsem boudu drahnou chvíli obcházel, než jsem se osmělil k pokladně, přemítaje, uvěří-li mi pan Antonio Crassé, že je mi šestnáct, ježto mi do nich ještě pár měsíců chybělo. Pan Antonio Crassé, Talián, byl pán již letitý a prošedivělý. Měl ohromné kníry, jako tehdejší král Viktor Emanuel, a kozí bradu. Vypadal velmi důstojně, spíš jako učenec než patron potulného divadla, a ještě spíše jako generál v civilu. A byl to kavalír. Nikoho z nás mladíků se neptal, kolik nám je let. Byl by tak přišel o mnoho dvoušestáků. Z boudy jsem se po prohlídce „muzea" vypotácel jako zkoprnělý ze všeho, co jsem tam viděl, zvláště v takzvaném tajném kabinetě, do něhož se kromě dvoušestákového vstupného vybíral extra desetník. Rozumí se, že jsem tam pak poslal všechny své kamarády. Ale nikdo z nás ani na mučidlech by se nebyl přiznal otcům nebo starším bratrům, strýcům a poručníkům, že byl v anatomickém muzeu. V očích starších a starých lidí byla tato podívaná bohopustou věcí, která neměla být ani trpěna. A jestliže v ten čas některý otec se svými dětmi — a třeba i se synem oktavánem — náhodou musil přes náměstí Senováž-né, velkým kruhem se vyhnul zlopověstné boudě, stále hovorem zaměstnávaje „nevinného, nevědomého a nic netušícího" osmnáctiletého neb dvacetiletého klacka, aby neměl času podívat se v místa, kde visely pomalované plachty muzea s obrazy velmi „závadnými". Mazaný synátor udělal to otci k vůli a nepodíval se tam. Proč by se díval? Právě včera si muzeum důkladně prohlédl.