Strach

Jaký to div, počali-li Pražané, zvyklí říditi se dle příkladů ouřadních, také židle a stoličky sbírat, důležité věci zapomínat, náramný, nezměřitelný, neukrotitelný strach míti a z Prahy utíkati v tu stranu, na kterou utíkaly slavné ouřady a kde muselo tedy býti zcela bezpečno! Tak mnohý ale nemohl ani ouřadům stačit, což opět nebyl div, a měl pak strach ještě náramnější! Je tomu právě týden, co dostala Praha cholerínu a vyčistila se za jediný den tak důkladně, že obyvatelstva jedinou branou ubylo třináct tisíc lidí. Byl to rumrejch, byl to zmatek, exces a výtržnost! Ani to nemohlo nikoho ukonejšit, že Virtembersko obsadilo knížectví hohenzollernské armádou padesáti mužů, a slova Prager Zeitungu, že „čím větší je nebezpečí, tím spíše očekává se od každého měšťana, že své povinnosti zadost učiní", vykládaly sobě policejní stráže v ten smysl, že za prvé nejsou měšťany a že jim tedy do toho nic není, a za druhé, že kdyby i byly, jest první povinností každého měšťana, aby se zachoval. Ci snad že by byly chtěly naznačit, že není pražádné nebezpečí a proto že jdou, aby ukonejšily lid? Chtěly-li toto, není ovšem divu, že jim rakouský občan nerozuměl, neboť bývá zcela jiným způsobem konejšen!