Zato cesty zpátky..

Mnohem lepší a zábavnější bývaly cesty z Prah\ na svátky. Zcela přirozeně: kynula řada volných dnů se vším, co domov poskytuje, a formani jezdili nazpět jenom s trochou zboží pro kupce a tedy rychle. Neby-lo-li peněz, ovesnář ochotně zapůjčil. Vyjíždělo se k nám, do Vlašimi, obyčejně ke třetí hodině odpoledne od Helmu nebo od Štočků či od Charouzů a stávalo se, když byly tuhé mrazy, že jsme si vzali s sebou do vozů i peřiny a že nám potom soucitný ovesnář upravil ze slámy, sena a peřin skutečné lůžko, takže jsme, jako v posteli ležíce, celou cestu spokojeně vykonali. Ale to dělalo se obyčejně jenom mladistvým studentíkům: starší studující zařizovali se už jinak, jaksi statečněji a hrději. Senem, slámou a přikrývkami nepohrdal arci nikdo a také nikoli pohodlnějším místem k sezení. Tedy, jak praveno: ke třetí hodině odjelo se, a jakmile jsme vyšehradské brány minuli, začala rychlá, veselá jízda. Cestujících bylo vždy několik a takž nebyla o zábavu žádná nouze a zpod napjaté plachty vyrážely do mrazivého vzduchu časté výbuchy homérického smíchu. Pronikal-li mráz hluboko do údů, sestoupili jsme, když cesta do vrchu se vinula, a kráčeli hbitě vedle vozu, až zase nadešel spád do údolí.