Bylo veselo

Obstaravše koně, přišli naši vozatajové do šenkovny a zasedli hřmotně ke stolům. Jejich pravidelnou večeří v zimě byly silná hovězí polévka a tučná vepřová pečeně se zelím a nějakou přílohou. Mezi večeří koncertoval v koutě starý houslista, zpívaje starodávné lidové písně, jež asi dávno již vesměs zanikly. Když byli formani po večeři, začalo se hráti v karty; všichni arci nehráli, a proto zváni často (větší) páni studenti, aby si také hodili „barvičku", a nabídnuta jim ihned půjčka, aby nemohla platit výmluva, že „jen kdo peníze má, ať v barvičku si hrá", a toto pokušení bývalo tak mocné, že leckdo z nás ani na okamžik se nerozpakoval. My, kteří jsme odolali, dívali jsme se aspoň chvilkami na hru a chvilkami-jsme hřímavě prozpěvovali, takže nebylo slyšet ani, když tu a tam některý hráč na stůl třískal a ve všech tóninách proklínal, a jinde zase skupina besedníků na celé kolo se řehtala. Zpěv, smích, hlučný hovor, cinkání sklenic a rachocení židlic začaly ochabovat, teprve když rafije na velkých dřevěných hodinách třetí hodinu minula a ke čtvrté zvolna se stáčela.