Prohlídky dokladů

Potkal-li četník na silnici člověka, jehož neznal aneb kterého znepokojiti chtěl, zastavil ho a zvolal velitelsky: „Mají Heimatsschein?" nebo: „Ukažte Wanderbuch!", dle toho, jak chodec vypadal. Řekl-li chodec, že jde jenom na procházku nebo do sousední vesnice, měl četník právo a moc donutit jej k návratu do příslušné obce, aby se ukázala pravda; při větší vzdálenosti měl četník právo použíti hned postrku, nebyl-li přistižený chodec s to nějakým věrohodným svědkem prokázati, že mluví pravdu. „Vandrovník", to jest za prací nebo na zkušenou cestující řemeslnický tovaryš, propadl neúprosně postrku, jestliže cestovní knížku (tehda říkalo se jenom Wanderbuch) někde zapomněl nebo ztratil. Do zájezdních hospod, kde vozkové koně krmívali a cestující se posilňovali, přicházeli četníci na přehlídku cestovních průkazů a také u pražských bran stávalo se, že byli příchozí četníkem (nebo policejním strážníkem) vyzváni, aby předložili pasy nebo domovské listy. Proto nevydával se žádný obezřelý člověk na žádnou jen poněkud delší cestu bez nějakého cestovního průkazu. /S. Heller/