krinolína

Z živých pouličních zjevů utkvěly mi v paměti především dámy, jež tehda nosily obrovské, zvonům podobné krinolíny. Krinolína zavládla koncem roku 1855 a stala se v občanském životě znakem své doby. Žádná kritika, žádný posměch nebyly s to ji zapudit, žádné stíhání, žádné násilí nebyly s to ji udolat. Krinolína byla neúmornou vládkyní ženské módy, neúprosnou tyrankou toalety, mnohem více a hůře ještě než pozdější vlečka. Dvě ženské neměly vedle sebe na žádném chodníku místa — jeden zvon jejich mačkal se u zdi a druhý byl vystrčen daleko do jízdní dráhy. Na lavicích veřejných sadů nebo promenád sedaly jenom dámy, které se již mnoho neostýchaly, neboť jakmile se ženská s krinolínou ve volném prostoru posadila, zdvihl se zpředu zvon jejího svrchního šatu tak, že bylo viděti nohy až po kolena anebo druhou, rezervní a svislou spodničku do neurčité výše. Krinolína vyvinula se, jak jsem z úboru svých sester poznal, z „obručové sukně" (tehda se říkalo takové sukni jenom „Reifrock"), to jest ze spodničky, do jejíž spodní obruby všit byl nejprve dlouhému jelitu podobný válcový a stříhanou žíní vycpaný obruč, později pak ocelový, ze článků sepjatý a tedy všelijak prohebný kruh za tím účelem, aby sukně dole stále široký, napjatý kruh tvořila. Od původního obruče z žíní (francouzsky crin de cheval) dostala tato novomódní spodnička jméno „crinoline". Takto nazvána též pevná, z bavlněné příze a žíní utkaná látka, které se při výrobě obručových sukní užívalo.