Na ulici

Vojsko zajímalo Pražany jenom potud, dokud byly nějaké přehlídky nebo parády tehdejší zemský velitel hrabě Clam Gallas konal vojenské přehlídky někdy také na Václavském náměstí dokud pluky nebo prapory městem procházely s hřímavou hudbou a cizorodí vojáci, Italové a Maďaři, v hospodách a při muzikách sváděli krvavé řeže nebo s kuchařkami zaplétali věčně staré, a přece pořád ještě nové romány. Tehda se říkalo zdali právem či neprávem, nedovedl jsem posoudit že každá starší služka v Praze umí buď italsky nebo maďarsky, a pouliční mužská mládež uměla v těchto dvou jazycích nadávat, že byla radost ji poslouchat. Zejména italština byla tou dobou u nás valně rozšířena. Mnoho vojínů našich strávilo totiž řadu let v lombardsko-benátských posádkách anebo při okupacích v církevním státě, v Modeně nebo Toskánsku, a osvojilo si snadný italský jazyk pro obyčejnou potřebu lze říci dokonale. Bylo tedy docela obyčejným zjevem, že hostinští, hokynáři, úřední sluhové, listonoši a různí řemeslníci vlašsky skoro tak zběžně mluvili jako svým jazykem mateřským.