Pro malé i velké

Nechci tu široce vypravovati o našich dětských hrách a zábavách, o našem salva venia uličnictví; to jest a bude věčně stejné a vždy se bude opakovati. A tak jen mimochodem vytknu, v čem snad se naše tehdejší zábavy lišily od nynějších. V zimě stačil nám ku provádění veselého reje úplně led vltavský nebo klouzačky v hradebních příkopech za branami. Nebylo tehda, kdy obyčejným lidem u nás sport sotva dle jména byl znám, ještě žádných ohrazených kluzišť na ostrovech neb na různých závodních drahách s elektrickým osvětlením a vojenskou hudbou; to leda v nepřístupných nám ubohým plebejčíkům zahradách u paláců šlechtických zřizována pro tu výlučnou třídu taková kratochvíle. — Na jaře pak pěstován v příkopech Mariánských hradeb nebo pod Novou branou (asi kde nyní běží prodloužená Hybernská ulice) i za branou Žitnou u takzvané cesty filosofů malý a velký „pasák", a tu ozývalo se vše odstarodávna zvyklými výkřiky: pilám., palestra, meta, prontribus. Zvláště na hradbách u Bruské brány, jež právě teď byly rozkopány, míval pak hradební kaprál, starý to invalida, bydlící v domečku na dvoře u letohrádku královny Anny, těžkou službu a nepřestával se ani durditi. I rvačky ve velkém, slohu, zvláště mezi studenty a učedníky, nebývaly v příkopě pod Bruskou branou právě vzácnými. Ale často, kdy vřava dostupovala vrcholu, nastalo, jako by uťal, náhlé utišení. To bral se zvolna alejí od této brány ku Královské oboře malý stařeček v temném šatě a ve vysokém cylindru, se stálým úsměvem v dobrosrdečné Iváři, jemuž dodával zvláštnosti spodní nadulý a svislý ret. Vedl se s vážným pánem štíhlé, vysoké postavy, čině v chůzi krátké, drobounké kroky. V příslušné vzdálenosti za oběma pány vykračoval si hrdě lokaj s třírohým kloboukem, nesa tu deštník, tu svrchník obou chodců.

Druhý den

Druhého dne pak se všude vesele vařilo, smažilo a peklo, neboť Pražané slavívali tehda skoro po ven-kovsku své posvícení slavným obědem o několika pečenich, s mísami koláčů, pivem, vínem, kávou a pun-šem. Po obědě pak, bylo-li hezky — a to bývalo skoro vždy — vyhrnulo se všechno do zahrad nebo v povozech za brány, ba i na řeku. Roku 1858 bylo o svatém Václavu neobyčejně teplo, skoro jako v létě. Následkem toho byla odpoledne Vltava plna loděk a člunů všeho druhu, namnoze i tvarů zrovna masopustně dobrodružných, jako by byl smluven býval nějaký vodní mumraj. Veslující mladíci byli jenom v plavkách a skákali jako o závod z loděk do řeky. Namnoze nebyla to ani žádná loďka. Například: na jakémsi mřížovém podkladu plula vážně mezi štíhlými čluny prostá dřevěná židle a na té židli seděl majestátně, jako na trůně plavčík, postrkuje svůj vehikl dvěma na způsob ploutví zrobenými vesly, až se celý ten krám překotil a plavčíka za hlučného smíchu diváků daleko do vody odhodil.
/S. Heller/

Na svatého Václava

Den svatého Václava byl také dnem velkolepého putování hus do Prahy. Tímto dnem začínala totiž v Praze vlastní „husí sezóna" a bylo železným pravidlem, že musí býti o svatém Václave na každém stole pečená husa. Proto byly trhy plny venkovských „husáků" a málokterý student přijel bez husy. Ve studentském životě říkalo se tehda dvojce čili nedostatečné známce na vysvědčení „husa" (dle podoby 2 s husím kejhákem) a Pražané říkali tedy, že studenti o svatém Václave husy do Prahy přivážejí a dne 31.'července (na konci tehdejšího školního roku) husy z Prahy si odnášejí. Bývalo tedy také o svatém Václave do Prahy velké putování. Branami pražskými valily se odpůldne, ba již i zrána dne 27. září zástupy zaprášených chodců, kteří veselou podzimní pouť pěšky vykonali, a vjížděly celé roje košatinových a plachetních vozů, bryček a starobylých kočárů. Kvečeru bývala již v hlavních ulicích silná tlačenice. Na náměstích stály všude řady I bud a přenosných krámů s různým zbožím a ve vý-Ikladních skříních obchodů rozloženy byly všude lá-' kavé věci s připevněnými co nejnižšími cenami. Vůbec vystrkována také o svatém Václave všude vna-didla. Koňský trh byl plný bud, krámků a lidu, zejména v dolejší své části, takže od Můstku do Sirkové ulice jenom stěží lze bylo se dostati. Večer před svatým Václavem byla před patronovou sochou slavnostní pobožnost za iluminace celého náměstí.

Husy

Však nejenom na mostě a na Hradčanech, také na schodech kostela u Křižovníků, pod balkónem chrámu salvatorského, na stupních před vlašskou kaplí a také jinde u kostelů, kde jen možno bylo, nocovali poutníci, kteří si hledání krytého noclehu uspořiti chtěli. Bylo-li deštivé počasí, měly hostince velikou potíž a nemohly ani zavírat. Tehda nebývalo v celé Praze snad ani jediné rodiny, jež by nebyla hostila nějakého poutníka, a přece procházely ulicemi po celou noc ještě zástupy venkovanů, kteří vůbec žádného přístřeší nenašli. Světských slavností o svatém Janě v Praze v padesátých letech žádných nebývalo. Den svatého Václava pozbyl v Praze ještě více než svatojanská pouť svého rázu a značení. Také tento den býval silně navštěvovanou poutí, ale jenom civilní poutí k pražskému posvícení a ke školám. Za onoho času konaly se po svatém Václave zápis a přijímací zkoušky do středních i vysokých škol a dnem 1. října začínal na gymnasiích, reálkách, pedagogiích, na konservatoři atd. školní rok. Proto byl den svatého Václava dnem příchodu a návratu venkovských studentů, jež provázeli obyčejně jich rodiče, zejména rodičové začátečníků ve studiích a ti, kteří o svatém Janě do Prahy zavítati s to nebyli.

O poutích

Nejživěji bývalo v pražských restauračních zahradách a ovšem také v uzavřených hostincích na jaře, o svatém Janě, a na podzim, o svatém Václave. Svatojanské pouti pražské bývaly tehda mnohem silnější a pestřejší, než jakými jsou nyní. Kultus svatého Jana Nepomuckého nebyl tehda ještě zviklán (aspoň v lidu) žádnými historickými pochybnostmi a Praha nebyla také ještě předmětem národnostního sporu — proto putovali k ostatkům mlčelivého zemského patrona vedle našeho lidu také Němci z neuzavřeného tehda ještě území. Kromě toho nebylo tou dobou ještě tolik železných drah, takže venkovské obyvatelstvo jenom zřídkakdy do Prahy se dostávalo, a proto návštěvu hlavního města s poutí spojovalo, jež zrovna do zemědělské prázdně připadá. Den před svatým Janem bývaly pražské ulice naplněny pestře oděným venkovským lidem z celých Cech a Moravy. Poutníci tito přijížděli po tratích státní dráhy nebo povozy všeho druhu aneb přicházeli v procesích, majíce na zádech velké rance s hojnou spíží na několik dní. Karlův most byl hned odpoledne pro vozbu docela uzavřen a nesmělo se po něm jezdit ani v noci, neboť po západu slunce proměnil se most v obrovský tábor noclehářů, kteří zde, na tvrdé dlažbě, rance majíce pod hlavami, spánkem spravedlivých spokojeně chrápali, až je růžoprstá ranní záře a do modra otlačené údy ke slavnému dni vzbudily. Potom nastalo hromadné putování k Hradčanům, kdež také kolem kostela a kaplí zástupové zbožných a bezpříkladně otužených poutníčků tou dobou již za kvílivého zívání tvrdý sen z beder střásali a chrupající údy všemi směry natahovali. V obou „zámeckých" hospodách, na známé Vikárce a u Máčků (na místě, kde nyní stojí proboštství), vařila se od prvního kuropění v obrovských kotlech ranní polévka, kteréž tam o pouti prodáno mnoho tisíc „šálků".

Slavné poutě

Roku 1858 bývalo letní dobou ve všech hostinských a s hostinci spojených zahradách nebo sadech velmi veselo. Tehda nebylo ještě v módě zůstávati na letních bytech nebo dělati drahé výpravy do cizích zemí a všechno téměř měšťanstvo i občanstvo pražské trávilo nedělní a sváteční odpůldny vždy při hudbě zahradních hostinců vnitřního města či nejbližšího okolí. Vstupného platilo se při prosté hudbě šest krejcarů, při hudbě s večerními ohňostroji, se světelnými koulemi a bengálskými ohni deset krejcarů, když se kromě toho dámám u kasy podávaly drobné kytice, patnáct krejcarů, ve velkých zahradách nebo sadech, kde dvě kapely střídavě koncertovaly, večer pak lampióny a transparenty se rozsvěcovaly, slunce se zapalovalo, světelné koule, ohnivé žáby a rakety se vypouštěly, platilo se dvacet krejcarů. Jenom v restauraci na hradbách mělo obecenstvo požitek vojenského koncertu vždy zdarma.

Lufťáctví pokvete

venkovská" smetana nemohou jí ku pomoci pnspeti. "Náhle se zakaluje nebe, stahují mračna poema pršet musí se do bytu nazpět. Déšť trvá až do večera, etě štěstí, že se včas postarala pani ka o nejaka kuřata by mohla hostům slušnou věčen podat Konec Sse vidí že déšť dnes více nepřestane. Neru pomoc , paničkl musí do Prahy alespoň pro dva ^kry poslat Lboť u ní společnost celá přenocován n— Spo lečnost právě odjela, když muz prijizdi. Před nim promluví panička o návštěvě jen tak ledabylo, o mi-moSdném vydání as patnácti zlatých se ani nezmíní, vSyf je přesvědčena, že spořivostí svou pozdě,! vse-cU nahradí. Nebohá neví, že již zítra pojede po-Íečnost druhá, - proč měla tolik návštěv na rozloučenou.moTo na pět kroků z domu, je-li krásně musila.by TepTocházL začít již o páté ranní hodině, pozdě,. , oarno nesnesitelný prach. V zahrádce davaj. mladé tmky Př"- málo stínu, za vikýři je dusno; panická TTtllý den při spuštěných oponách na pohovce ležet. Jen za slunce západu je procházka možná. Zakrátko je panička omrzelá, chodí více do Prahy a po Praze, než doma času stráví. Netrvá to dlouho a „zdravé dítě" vyžaduje pro lepší ošetřování zpětné přestěhování do města. První „Iufťáci" se vrací. Chuť na letní byt prchla, snad přijde teď chuť na „malé" cesty. Dle doslechu hodlá spekulativní jedna společnost opatřit krajinu až do Karlova Týna na vhodných štacích četnými letními obydlími; snadže pak „lufťáctví" rozkvete.

Život mimo prahu

Co se pak týká zvýšených výdajů, je každá starost směšná, vždyť je známo, že se na venkově žije laciněji než v Praze, a zdraví je zajisté tak vzácná dvojitý byt již za to stojí. Muž nemůže odolat, nechce sám sobě se vyznat, že je trochu špinav, ze je sice pravou hlavou, ale ne pravým srdcem své rodiny. Byt je brzy najat, třeba někde téměř na půde, spekulativně na byt přeměněné. Že se bude panička za překrásnou vyhlídku z vikýřů stydět, na to sobě nevzpomene, chudák! Nejmilostivější chraň je před prvním náběhem! Stěhování se počne, vezme se jen nejpotřebnější, a i to se poláme. Na mnohé veledůležité" se šťastné zapomene, muž sobě ale nestýskej na stravu neboť panička jasně dokáže, že na venkově jinak bytí nemůže a že venkované jinak to také nemají. Muž snáší obyčejně tiše, neboť přichází zemdlen domu a je rád, když se na horké lůžko položiti může, aby kvůli daleké cestě o hodinu dříve vstal, než v Praze dle pohodli činívá.