Pomoc ubohým

Sem přicházejí osoby k prozatímnímu přechování, než se zjistí příslušnost jich. Sem přicházejí policejní hnanci, aby těla jejich byla v zdejších lázních, šaty jejich ve zdejších pecích, „roztopených určitou váhou uhlí", vyčištěny, aby byli ve zdejší nemocnici léčeni a hojeni, jsou-li nemocni, ve zdejší kuchyni posilněni, jsou-li hladem zeslabeni. Sem musí se umístit, kdo neměl peněz na zapravení nájemného a domácím pánem jedním na ulici vyhozen, ostatními domácími na ulici nechán byl. Někdy je ta výpomoc blahodatna, někdy je vyhozena, přec ale ve velkém městě nutná. Mnohému se to válí zcela příjemně na pryčnách věznice, ani ho nenapadne, aby sám se staral o byt nový pro rodinu svou; konečně vyhledali mu byt jiní, dali mu značný příspěvek na nájemné — za půl roku spí zase pod šírým nebem. Sem přichází nešťastná, prací
zchromělá matka, již přijali i s dětmi jejími, četnými a malými jako kuželky, aby bolest vyschlých její prsou, pronikavý nářek hladových její robátek nezahnal ji na zábradlí mostecké. Muž je snad mrtev, snad leží zoufale dlouho již v nemocnici, snad pyká .v některé celi káznické zločinu, jehož se dopustil třeba kvůli chlebu pro ženu svou, a žena jeho pomáhá zde při lehké práci domácí, má pro sebe i pro své zatím teplý, světlý a čistý byt, dost chleba, vařiva, ano i masa.

Bída

Vešli jsme a vidíme malý, o sobě uzavřený svět, souvisící ovšem zvláštním druhem obyvatelů svých se zevnějším životem pražským, s temnými stránkami jeho, s jeho bídou a chudobou, zpustlostí i neštěstím až příliš těsně. Dvakráte denně otvírá se fortna, aby přijala novou dávku z ústředního policejního ředitelstva a zároveň aby vypouštěla těch, kteří rádi neřádi opouštějí zas místo to. A kolikrátkoli zavrznou za dne ještě veřeje její, děje se to vždy, aby vpustila návštěvu nějakou dobročinnou, lékaře, kněze učitele, humánního městského dozorce, skromné některé děvče, které se stará o vychování nalézajících se zde opuštěných dětí, bohatou některou šlechtičnu, která přichází vy-hledat almužny potřebných a poznávat, jak sama je šťastna. Fišpánka je vlastně útulkem bídy „do Prahy příslušné", avšak kdož může vždy bídu dle příslušnosti" dělit! Sem přichází ta rozedraná nahota, za kterou se samy ulice pražské styděti musí, aby byla obalena v milosrdný kabát a prádlo, sukni a střevíc. Mnohý odchází vděčen, mnohý dnes propuštěn je tu pozejtří zas, prodal a probil darovaný mu šat a je zase nazší než nahota sama. Nepřístupen domluvě drze odmítá každé napomenutí. „Nepotřebuju vašeho kázání, šaty mně musíte dát, kdybych je desetkrát prodal," slyšíš zde v ustrnutí. Nezbývá konečně než „prozatímně ho zde přechovat", než rozhodne se o přijetí jeho do káznice.

Bída

Vešli jsme a vidíme malý, o sobě uzavřený svět, souvisící ovšem zvláštním druhem obyvatelů svých se zevnějším životem pražským, s temnými stránkami jeho, s jeho bídou a chudobou, zpustlostí i neštěstím až příliš těsně. Dvakráte denně otvírá se fortna, aby přijala novou dávku z ústředního policejního ředitelstva a zároveň aby vypouštěla těch, kteří rádi neřádi opouštějí zas místo to. A kolikrátkoli zavrznou za dne ještě veřeje její, děje se to vždy, aby vpustila návštěvu nějakou dobročinnou, lékaře, kněze učitele, humánního městského dozorce, skromné některé děvče, které se stará o vychování nalézajících se zde opuštěných dětí, bohatou některou šlechtičnu, která přichází vy-hledat almužny potřebných a poznávat, jak sama je šťastna. Fišpánka je vlastně útulkem bídy „do Prahy příslušné", avšak kdož může vždy bídu dle příslušnosti" dělit! Sem přichází ta rozedraná nahota, za kterou se samy ulice pražské styděti musí, aby byla obalena v milosrdný kabát a prádlo, sukni a střevíc. Mnohý odchází vděčen, mnohý dnes propuštěn je tu pozejtří zas, prodal a probil darovaný mu šat a je zase nazší než nahota sama. Nepřístupen domluvě drze odmítá každé napomenutí. „Nepotřebuju vašeho kázání, šaty mně musíte dát, kdybych je desetkrát prodal," slyšíš zde v ustrnutí. Nezbývá konečně než „prozatímně ho zde přechovat", než rozhodne se o přijetí jeho do káznice.

Na Fišpánce

Zrovna pod Slovanským vrchem stojí v úzké uličce dvoupatrový, bílý a čistý dům. Ulička je ticha, dům ještě tišší. Okna se lesknou čistotou, jsou ale zavřená a uvnitř přemřížována, u domovních dveří je silné, zarudlé zvonítko, od domu táhne se na kus cesty vysoká, slepá zeď, přes niž jen málokdy přenikne hlasnější zvuk. Dříve zde byl ruch továrny na úpravu kostice a lid posud říká budově Fišpánka; místo ruchu továrního ale již dávno rozestřen zde klid klášterský, ba kdyby nebylo na zdi rudého nápisu Městská věznice, myslil bys skutečně, že tu klášter. Ale zazvoň jen beze všech přehnaných vězeňských myšlének, naše městská věznice je ústavem čistě, opravdově humanitním.

Zápalky k puškám

Kapslíky čili zápalky byly velké, aby je hrubé prsty vojínů snadno na-hmatávaly, měly ohnutý a rozstříhaný okraj a ukládaly se do „kapslíkových kabelek", ovčí kožešinou vyložených a na řemen od brašny (na prsou) upevněných. Na týž řemen zastrkoval se nabiják do dvou kroužků kozí obšitých. Nabíjení bylo již prostší než za dřívějšího sypání prachu do hlavně, ale mělo přec ještě slušnou řadu temp. Tornistry byly tehda mnohem větší než nyní a musily být při cvičeních vždy dle předpisu naplněny čili napakovány. Na plný tornistr připjat řemínky stočený plášť a na plášť upevněn klobouk nebo čako. „Vzduchem naplněný" tornistr byl přísně zakázanou věcí a měl při postižení za následek vážné tresty, kasárníka, vazbu u profósa nebo například kárný úkol nositi osm dní na zádech tornistr naplněný cihlami, u poddůstojníků časem i degradaci na prostého atd.
/S. Heller/

Náboje

Roku 1855 obdrželo rakouské vojsko nové pušky na perkusi a ovšem ještě s nabíjením odpředu; pušky ty nazývaly se „tažené ručnice s kapslovým zámkem soustavy Lorenzovy". Při těchto puškách byly již hotové patrony. (Předtím vojáci žádných patron neměli, nýbrž nosili si prach v růžkách zavěšených na zelené šňůře na prsou; při nabíjení nasypal voják do hlavně prachu z mírky, jež upevněna byla na řemeni pro brašnu /patrontaš/, ucpal jej trochu nabijákem, vpustil pak do hlavně kulku, zatloukl ji a tak dále.) Patrona Lorenzových pušek byla z papíru a obsahovala 55 gránů (skoro čtvrt lotu čili o něco méně než pět gramů) prachu a špičatou olověnou „kompresívní" kulku se dvěma zářezy 349 gránů (skoro jeden a půl lotu čili asi tři dekagramy) těžkou. Kulka byla vtlačena špicí do prachu a připevněna k patrone namaštěným papírem, který při náboji zůstal.

Výslužné

„Znovu angažovaný" voják obdržel vždy nějaký peníz na ruku a uložena mu na úrok část výkupného, jež za osvobození od vojenské povinnosti bylo zapla­ceno. Poddůstojník například, který po odbyté osmi­leté službě znovu najmouti se dal, obdržel třicet zla­tých konvenční měny na ruku a dostával pětipro­centní úrok z celé výkupní taxy jednoho osvobozen-ce, po skončené pak službě aneb když na důstojníky povýšeni byli, vyplacen jim celý kapitál v hotovosti. Výkupné z vojenské povinnosti činilo roku 1855 šest set zlatých konvenční měny, potom 1500 zlatých konvenční měny a roku 1859 stanovena taxa za osvobození na 1200 zlatých rakouské měny.

Propouštění z vojska

Vojenská povinnost čili služba trvala od roku 1853 zásadně osm let v linii a dvě léta v rezervě; po vysloužení osmileté doby mohl se dát vojín na dalších osm let najmouti, čili mohl dle tehdejšího názvosloví „sloužiti druhou kapitulaci" a potom i třetí, ba třebas i čtvrtou. Vůbec nesměl býti tehda žádný voják dříve propuštěn, dokud sám o propuštění (Abschied) nepožádal aneb ke službě neschopným se nestal. Stal-li se vojín k další službě neschopným, dán byl do některé invalidovny anebo propuštěn jakožto „patentní invalida" s jakýmsi stálým platem, jenž mu dle jeho šarže byl vyměřen. To dělo se ovšem jenom u mužů, kteří několik kapitulací vysloužili aneb ve válce poraněni byli. Slovo kapitulace pocházelo z dob verbování žoldnéřů a značilo najímání vojáků na určitou řadu let. Toto najímání vojáků provádělo se i v dobách ještě, když už nucený odvod zaveden byl, jakožto doplňování armády, když výsledek rekrutýrky nebyl jak náleží uspokojivým.

Zběhové

Obyčejně přicházeli zjara, ihned po asentýrce, ale bývali, když jich nebylo potřebí, to jest když v počtu mužstva žádných mezer nebylo, zase až do podzimu aneb ještě na delší dobu domů posíláni, musili však býti stále připraveni, že budou do služby povoláni, a nesměli tedy místo svojí dovolené opustit. Selští synkové a hospodářští dělníci (oráči atd.) neměnili tehda, jsouce s hospodářstvím a s hospodářovou rodinou jako srostlí, skoro nikdy svého sídla, ovšem ale pomocníci řemeslní, tovární dělníci a nádeníci. Předpisů o povinném hlášení nebylo nikde téměř jak náleží dbáno. Následkem toho byli rekruti často jakožto zběhové hledáni, násilně k pluku odváděni a nemilosrdně odsuzováni jenom proto, že změnu svého bydliště neohlásili a proto při svolávání nalezeni býti nemohli. Ba stávalo se zhusta, že přišel branec sám, aby se otázal, zdali a kdy do služby nastoupiti má, a tu ke svému zděšení uslyšel, že je už tak a tak dlouho jako zběh hledán. Zběhů, čili jak se obecně říkalo dezertérů, bylo tou dobou v armádě velmi mnoho a žandar-merie měla co dělat, aby je vypátrala. Vyhýbání se vojenské službě bylo u mnohých lidí oblíbeným, ačkoli nebezpečným sportem, a zaznamenány případy, že se dovedli někteří dezertéři až do vysokého stáří kasárnám vyhýbat.