Zběhové

Obyčejně přicházeli zjara, ihned po asentýrce, ale bývali, když jich nebylo potřebí, to jest když v počtu mužstva žádných mezer nebylo, zase až do podzimu aneb ještě na delší dobu domů posíláni, musili však býti stále připraveni, že budou do služby povoláni, a nesměli tedy místo svojí dovolené opustit. Selští synkové a hospodářští dělníci (oráči atd.) neměnili tehda, jsouce s hospodářstvím a s hospodářovou rodinou jako srostlí, skoro nikdy svého sídla, ovšem ale pomocníci řemeslní, tovární dělníci a nádeníci. Předpisů o povinném hlášení nebylo nikde téměř jak náleží dbáno. Následkem toho byli rekruti často jakožto zběhové hledáni, násilně k pluku odváděni a nemilosrdně odsuzováni jenom proto, že změnu svého bydliště neohlásili a proto při svolávání nalezeni býti nemohli. Ba stávalo se zhusta, že přišel branec sám, aby se otázal, zdali a kdy do služby nastoupiti má, a tu ke svému zděšení uslyšel, že je už tak a tak dlouho jako zběh hledán. Zběhů, čili jak se obecně říkalo dezertérů, bylo tou dobou v armádě velmi mnoho a žandar-merie měla co dělat, aby je vypátrala. Vyhýbání se vojenské službě bylo u mnohých lidí oblíbeným, ačkoli nebezpečným sportem, a zaznamenány případy, že se dovedli někteří dezertéři až do vysokého stáří kasárnám vyhýbat.