Bída

Vešli jsme a vidíme malý, o sobě uzavřený svět, souvisící ovšem zvláštním druhem obyvatelů svých se zevnějším životem pražským, s temnými stránkami jeho, s jeho bídou a chudobou, zpustlostí i neštěstím až příliš těsně. Dvakráte denně otvírá se fortna, aby přijala novou dávku z ústředního policejního ředitelstva a zároveň aby vypouštěla těch, kteří rádi neřádi opouštějí zas místo to. A kolikrátkoli zavrznou za dne ještě veřeje její, děje se to vždy, aby vpustila návštěvu nějakou dobročinnou, lékaře, kněze učitele, humánního městského dozorce, skromné některé děvče, které se stará o vychování nalézajících se zde opuštěných dětí, bohatou některou šlechtičnu, která přichází vy-hledat almužny potřebných a poznávat, jak sama je šťastna. Fišpánka je vlastně útulkem bídy „do Prahy příslušné", avšak kdož může vždy bídu dle příslušnosti" dělit! Sem přichází ta rozedraná nahota, za kterou se samy ulice pražské styděti musí, aby byla obalena v milosrdný kabát a prádlo, sukni a střevíc. Mnohý odchází vděčen, mnohý dnes propuštěn je tu pozejtří zas, prodal a probil darovaný mu šat a je zase nazší než nahota sama. Nepřístupen domluvě drze odmítá každé napomenutí. „Nepotřebuju vašeho kázání, šaty mně musíte dát, kdybych je desetkrát prodal," slyšíš zde v ustrnutí. Nezbývá konečně než „prozatímně ho zde přechovat", než rozhodne se o přijetí jeho do káznice.