Za Smíchovem

Smíchov byla dlouhá rozházená tovární ves, ku rou táhla se mezi příkopy, zdmi, neúhlednými domky, ba i přízemními polozapadlými baráky, mezi nimiž jen tu a tam se vypínala výstavnější budova, nekonečná, brzy prachem, brzy bezedným blátem pokrytá silnice ku Zbraslavi, již blíže nynější třídy Palackého prorýval špinavý potok motolský. Tovární čtvrt podle cesty byla jako částečná až dosud jediná klikatina úzkých, nečistých uliček. Také na Smíchov vycházelo se z Prahy tmavou, nízkou, uvnitř lomenou branou, na jejímž místě rovněž v létech šedesátých zřídili a vystavěli novou. Břehy vltavské spojovaly, nehledě k viaduktu státní dráhy, jen dva mosty, kamenný Karlův a řetězový. V místech řetězové lávky a pak mostu Palackého byly převozy. Nádraží měla Praha jen jediné, vždyť spojovala ji s ostatním světem jen státní dráha k Vídni a k Drážďanům. Bylo to nádraží v Hybernské ulici, které však tehda postrádalo ještě nárožního domu, v němž se nalézá restaurace, perón nesahal až k nynější Havlíčkově ulici, ale končil hned za domem příjezdním. Však byla tu přece ještě jiná dráha, a to koňská, jež jezdívala od nepatrného domku za Bruskou branou k Buštěhradu. Z ostatních stran Čech i ciziny dojížděly četné pošty a dostavníky. Ony měly své středisko v poštovním úřadě na Poříčí, tyto v různých zájezdních hostincích.
/L. Quis/