Za městem

A přece byla ta Praha krásná, božsky krásná, ale byla to kráska zanedbaná od nelaskavé macechy. Hůře ještě vypadalo to na předměstích. Byly tenkráte ovšem ještě jenom dvě: Karlín a Smíchov; Vyšehrad byl samostatné město, což ovšem nevadilo, aby byl možná-li ještě zanedbanější než ta předměstí. Vinohradů a Žižkova ještě nebylo; tam roztroušeny byly mezi poli a zahradami porůznu jen jednotlivé osamělé dvorce neb letní hostince. Karlín, tehda sotva třicí-tiletý, byl úpravnější než Smíchov, ale široká jeho hlavní ulice, jež jediná byla skoro dostavěna, dýchala nudou, náměstí bylo neupravené a pusté; dřevěný kostelík vystavěný v zahradě po pravé straně, hledí-me-li k Žižkovu, nepřidával prostranství tomu nižádní' krásy. Při samé Poříčské bráně, úzké a temné — jež teprve v letech šedesátých nahrazena byla stavbou modernější, nyní ovšem také dávno zbořenou, viděti bylo po levé straně ještě na velkém prostranství až za viadukt státní dráhy zelinářské zahrady, z nichž vyčnívala tu a tam vysoká ramena zavlažova-cích čerpadel. V příkopu u samé brány bývalo měs-tiště rozličných bud cestujících panoram, zvěřinců, stávaly tam kolotoče, ba provozovali tam i komedianti své krkolomné kousky.